Já nemrtvý - 8.

15. května 2014 v 1:55 | Haku Collins |  Já nemrtvý
(Nepovedl se mi dostatečně konec, který bych považoval za dostatečně dechvyrážející... mrzí mě to.)

Když jsme dojeli k tomu zvláštnímu místu, bylo to asi dva kilometry od toho místa kam jsme směřovali, vedla k tomu betonová cesta, ale zdálo se to jako místo nějakého festivalu zvláštní hudby. Nekromanti neměli nějaký vyhraněný způsob oblékání. Byli to lidé velmi odlišného vzezření a každý byl jiný, tolik odlišní jako může být někdo jako nekromant od lidí, pochopil jsem, že není žádané, abych se jakkoli vyjadřoval, nebo mluvil. Zahlédl jsem pár duší, kteří byli podobni mě. Ostré pohledy a na tváři tytéž znaky, které zdobily mé tělo. Vždy jsme na sebe pohlédli, jako bychom se přes záplavu barevného mraveniště nemohli přehlédnout, zabodli jsme pohledy jeden do druhého, pokývli hlavou a pak se věnovali svému. V tomto tichém rituálu se potýkal i Levita, ten však nevyhledával v moři žádné známé tváře, protože tam pro něj nebyly.

Jeho bílé šaty vzbudily možná trochu tázavých pohledů a možná trochu rozruchu, ale prošli jsme tábořištěm, barev a vůní, magie a smrti.

Šli jsme do mírného kopce, do zákrutů cesty a míjeli různé skupiny. Došli jsme k hradnímu komplexu, vpustili nás dovnitř.

Levita mne usadil v nějaké místnosti a sám se vydal pryč, k tomu modrému přívěsku co jsem měl na krku, mi přivěsil ještě jeden. Malou křišťálovou lebku a odešel.

Trvalo mi asi dvacet minut, než mi došlo, jaké obludné chyby jsem se to dopustil. To měkké slunce, které dopadalo na kamené stěny, jsem přeci už jednou viděl. Rozběhl jsem se k ěm obrovským dveřím, za kterými zmizel muž v bílém oblečení.

Vrazil jsem dovnitř a vletěl mezi skupinu lidí.
Viděl jsem něco, tak nepopsatelně zlého, pro tu chvíli a pro to všechno co jsem věděl. Jsem byl součástí něčeho horšího než mohla být vražda.

Jednu dlouhou vteřinu jsem sledoval, jak nějaký muž, velmi starý muž s šedivými vousy s rukou vraženou hluboko do Levitových kalhot, plení jeho ústa svými nechutnými mrtvolně promodralými rty, zatímco dva z jeho pomocníků drží jeho ruce.
Ucítil jsem ostrou bolest na temeni hlavy a všechno zčernalo.

Probraly mne zelené oči, byly přesně takové jaké jsem si je pamatoval, ale nepatřily Levitovi. Ten někdo mne zvedl, společně s dalšími páry rukou na nohy. Nechápal jsem co se děje, kdo jsou, nebo co dělají a kde jsem vůbec já. Držel jsem si paži křížem přes hrudník a odmítal se probrat z nevědomí. Stál jsem na tom kameném podloží a moje nohy si dělaly co si zachtěly, chvíli stály a chvíli zase ne, někdo mne držel, něčí ruce mne nutily zůstat stát a snažili se mne probrat z letargie.

A pak jsem to spatřil.
Selhal jsem, Levita seděl na zemi, téměř nahý, jen v košili a ruce měl přitisknuté na obličeji. Kolem panovalo takové těžké ticho, až se mi z toho svíralo srdce.

Smlouva s démony a temnotou byla tím odporným aktem zneuctěna a Levita propadl peklu.

Zvedl jsem se, byl jsem jediný, komu v téhle místnosti, alespoň někdy věřil, cítil jsem jak mi z rány na hlavě teče krev, přes obličej a přes ramena, ale nikoho to nezajímalo, především mě.
Klekl jsem si k němu.

"Levito," dotkl jsem se jeho paže a pak mi to došlo. Cítil jsem jak mi Vědomí proudí skrz pokožku až do hlavy, jak mi ukazuje věci, které byly skryty, jak mi ukazuje, že nic není ztraceno. Já byl jen poslem.
"Levito, dnes ráno jsi zemřel, tvá smlouva shořela, dokud se neupíšeš jiné, jsi svobodný. To co ti udělal, nic neznamená, teď jsi svobodný Levito." Řekl jsem klidně a tiše, věděl jsem že můj hlas pozná.
Lidé v místnosti, ti jejihž přítomnost jsem nechápal a nerozuměl jsem jí, mlčeli, ale přestali kolem sebe šířit tu pohřební auru.

Hledal jsem očima toho muže, toho člověka, co dokázal ublížit nevinnému a dokázal mladému člověku provést něco tak odporného a pošpinit jeho slib čistoty a poslat jej peklu vstříc, našel jsem jej v koutu místnosti a zamířil k němu, viděl jsem rudě. Jako bych cítil jeho ruce na sobě i já, ublížil mému bratru, synu, příteli, mému svěřenci. Cítil jsem všechen ten hněv, jak se mi valí do hlavy, rozběhl jsem se a skočil na něj, chytil jsem jej za oděv a po první ráně pěstí do jeho obličeje jsem sám ucítil bolest, která mi rukou proudila až do hlavy.
Každá rána, která dopadla na jeho tvář, dopadla i na mou, brzy jsem měl nalomený nos a oteklou tvář, necítil jsem ruce a jeho vlastní tvář, byla od krve a promodralá, stejně jako já měl nalomený nos. Snažil se mi bránit v mém počínání, ale klečel jsem mu na hrudi. Oba jsme čekali, až se odhodlá k tomu proti mne použít kouzlo, nebo než já se unavím, protože
nikdo v místnosti se neměl k tomu proti mé hrubé síle zasáhnout.

Vykřikl jsem, když se rozhodl proti mně použíš svou moc, rukou mi projel elektrický proud, rozechvěl moje kosti a klouby, umrtvil moje nervová spojení bolestivou agonií, stáhl jsem se, skulil se z něj a držel si poraněnou paži.
Tenkými linkami ledových očí na mě shlížel, když se zvedal na nohy a hodlal využít své nově nabité nádvlády nad útočníkem, kterým jsem v jeho očích byl já.
Začal jsem se smát, štěkal jsem smíchy.

"Nad tvou hlavou se vznáší oprátka," přivinul jsem svou ochromenou paži, která se mi v rukou třásla podrásaná ledovým ostřím uvnitř mých nervů. "Sáhl jsi na nevinného, sáhl jsi na někoho kdo měl zůstat čistý, sáhl jsi na něj svými špinavými prackami, na muže, na chlapce, měl bych ti ho užíznout a nacpat ti ho do chřtánu, ale vím, že peklo to udělá za mě. Protože oni ví, že se ti to líbilo, oni ví jak moc se ti to líbilo."
Smích mi bublal v hrudi a byl tišen jen bolestí, která mi barvila okraje zorného pole do černa.
Sehnul se ke mě a chytil mě za vlasy, za tlusté prameny spletených dredů a přitáhl si mě k obličeji. Vysmíval jsem se mu do očí a zuby jsem měl od krve, která mi tekla všude po obličeji.

"Hloupá bezvýznamná mrtvolo, odejdi kam patříš... " Ramena se mi, ale přesto cukala smíchy. Věděl jsem, že bude za své činy potrestán a že Levita, odejde do světla, i když jsem nesplnil co jsem slíbil mladému muži s mechovýma očima, zůstane čistý i po zbytek svých dní a odejde do světla. Já tam na něj počkám.

Jako králík, kterého někdo drží za ušiska ve vzduchu, jsem čekal na svůj úděl, čekal sem na smrt, na mou starou známou, která posledně prošla kolem, ale nezastavila se na kus řeči.
Nebylo mi, ani tentokráte dáno odejít.
V chrámu mrtvých zemřel můj trýznitel.

Pohlédl jsem na lidi okolo, znal jsem ty oči, všichni tam, ta desítka lidí, měli stejné mechové oči. Patřili k Levitovi, přestože on je neznal, přišli jej chránit, protože věděli co se děje. Přišli ve chvíli kdy já klesl k zemi pod omračujícím úderem zezadu.

Odebral jsem se do temnot spánku, přišlo mi to jako můj poslední skon, někomu je dáno, zemřít jednou, na někoho čekala smrt dvakrát. Takhle zemřít by byl jen o něco méně ponižující způsob než být kvůli deseti milionům, mého otce rozřezán na kusy a zabalen do igelitu, zemřel bych pár okamžiků po té co jsem selhal na své misi ochránit jednoho výjimečného člověka.
Bylo mi dáno nebýt hrdinou.

Probudil jsem se a zíral dlouhé minuty na celtu stanu, než mi došlo, kde jsem. Vedle mě ve stanu spalo dalších několik lidí. Bylo mi mdlo. Měl jsem takový strach, co bude dál, protože jsem se nemohl téměř hnout, jak mne bolelo celé tělo. Nemohl jsem se vydat osudu vstříc sám.

Selhal jsem ve svém jediném úkolu, přestože jsem neselhal úplně, všechno co jsem Levitovi nasliboval se nějak rozplynulo, když jsem si zapomněl hlídat záda a někdo mě přetáhl dřevěným trámem.
Jen jsem se schoulil do klubka a chtěl se rozplynout v prach.
Přišel o mě pečovat, o zrádce a zbabělce, za zarytého mlčení mi rozvázal mi obvaz na hlavě, ošetřil něčím co pronikavě páchlo a zase pečlivě zašněroval do obvazů, vyměnil mi buničinový polštářek na nose a zkonroloval citlivou paži. Donutil mě se najíst a pak mě objal, protože já byl teď ten zraněný a opuštěný.
Držel jsem jej kolem hubeného trupu a omlouval se. Prosil za odpuštění, které mi nemohlo být dáno.
"Nebyla to tvoje chyba, sám jsem byl hlupák." Řekl a já jsem jej poplácal po rameni.

"Xavier," kývl a já na něj chvíli zamyšleně hleděl. "Budeš potřebovat jméno, každý velký muž potřebuje jméno."
"Dobře." Souhlasil jsem.

Tu noc Levita podepsal novou smlouvu a vydali jsme se na cestu, za záchranou dalších duší ztracených ve stínech.

 

Já nemrtvý - 7.

15. května 2014 v 1:37 | Haku Collins |  Já nemrtvý
(Tumblr se mě kvůli nekromantovi, zeptalo, jestli náhodou nechci spáchat sebevraždu a jestli jsem v pořáku. Docela mě to rozhodilo.)


Držel jsem jeho ramena a s hlavou nakloněnou nazad, jako bych se chtěl zhluboka nadechnout a nasát ten vražedný vzduch do plic, jsem s kamenným výrazem ve tváři držel jeho hlavu pod vodou.
Levita byl nižší než já, byl houževnatý a stejné bylo i jeho tělo a jeho svaly, pevné, šlachovité tělo se svaly vyrýsovanými kvůli funkčnosti a pohyblivosti, né kvůli samotné hrubé síle, nebo nárustu svalové hmoty.
S rukama spoutanýma za zády mi jeho ruce, nedokázaly ublížit a to bylo to na co by se jako na první spoléhal a já to věděl, držel jsem ho za vlasy a sledoval jak ve vodě víří jeho vlasy a bublinky vzduchu, který mu unikal z plic. Škubal sebou jako kus masa, jako by ani nebyl člověkem, ale jenom beztvarou hroudou buněk. Pak přestal, napjaté kosti se uvolnily a svaly, které je obtékaly se z napjatých strun, změnily v měkké péřové polštáře. Vlasy se mu rozprostřely po hladině.
Ztratil vědomí, za dalších dvacet vteřin se jeho mozek začne rozpadat a po čtyřech minutách bez kyslíku mu nebude pomoci. A jeho tělo právě přestalo bojovat a samo sebe, prohlásilo za mrtvé.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že spím.
Posadil jsem se a do očí mne udeřil štiplavý dým kouře, ztěžka se mi dýchalo, cítil jsem se jako vrah, jako bych skutečně zabil, chtělo se mi zvracet, chtělo se mi utíkat, dokud by moje nohy nebyly jen pahýly krve a já nepadl vyčerpaný k zemi. Chtělo se mi brečet a zoufale křičet.

Otočil jsem hlavu, jako panenka v hororových filmech, abych se přesvědčil o tom, že můj svěřenec je v pořádku.

Nebyl.
Vypadal jako panenka s údy rozhozenými v trávě a svýma očima bez duhovek na mě hleděl, z úst mu utíkal pramínek čiré vody. Jeho vlasy byly jako tekuté hedvábí, mokré a rozložené po trávě. Vyrhl jsem se k němu a praštil jej do hrudi, zaklonil jsem mu hlavu a veškerou silou se mu opřel do míst, kde byla spojová chrupavka mezi jeho žebry.
Počítal jsem, simuloval tlukot srdce, než jsem si všiml, že by rádo tlouklo i samo. Cítil jsem jej ve vlastní hrudi a s každým stlačením jsem cítil tlak i na své vlastní hrudi, velmi bolestivý.

Naklonil jsem se k jeho obličeji a zacpal mu nos, vdechl jsem mu do úst vzduch. Jeho tělo se napjalo, ucukl jsem ve chvíli kdy se vymrštil a začal kašlat.

Otočil se na kolena, položil si čelo na jehličí a zoufale kašlal, několikráte jsem jej praštil přes záda. Pak jen ztěžka oddechoval, lapal po dechu v panické hrůze dýchal jako raněná laň.
Bál jsem se jej dotknout, co když mne obviní z toho co se stalo, musel být v šoku, třásl se, nemohl uklidnit dech, jako by se bál, že mu dojde a zase nebude moci dýchat.
Jemně jsem mu položil ruku na rameno, ani se na mě nepodíval a natáhl ruce, aby si mě přitáhl k sobě, věděl, že jsem to neudělal, držel jsem jej a opatrně jsem si sundal mikinu, abych mu ji přehodil přes ramena. Tričko měl mokré a vlasy zrovna tak a sýpal mi do ucha.

"Chtěj mě zabít..." Řekl, hlas měl vykřičený a ochraptělý, téměř nemohl mluvit. "Musím vědět proč," zvedl se a zamířil k autu, sedl si dovnitř a pak jen čekal, až otevřu dveře a vyvleču ho ven. Posadil jsem jej do karavanu a uvařil mu obrovský šálek čaje, donutil jsem ho sníst zbytek té čokolády, byl bych rád, kdyby si odpočinul, ale nemohl jsem ho nutit spát, zvlášť poté, jak jsme oba ve spánku zranitelní.

Nakonec mne dotáhl k autu on, naházel věci, které jsme zvládli vytahat před karavan dovnitř a se zválštně vzteklýma očima sedl za volant. Řídil příšerně, seděl v autě a levou ruku měl z okýnka. Každý den měl na tváři jiné oramenty, takže jsme ve výsledku oba vypadali jako vyvrženci nějaké šílené hudební skupiny, já s mohutným dredatým čírem na hlavě tetováním od hlavy až po konečky prstů na ruce, ve vytahaném tričku a polorozpadlých botách. Levita s mokrými vlasy, několikadenním strništěm na bradě a pomalovaným obličejem, těma výraznýma očima, které v šeru netmavly, ale stávaly se snad ještě světlejšími a spíš zářily. Ve vybledlých černých věcech a mikině kterou jsem mu vytáhl, takže mu plandala na rukou.

Jeli jsme několik hodin a já v tom starým bordovým pasatu málem umřel, seděl jsem s kolenama u sebe a zíral z okýnka, abych se nemusel dívat před sebe a vidět Levitův naprosto příšerný styl řízení.
Divil jsem, že ještě nějakým způsobem funguje i to auto, protože muselo být od toho blázna totálně zhvízdané.

"Měl jsem rád auta," došlo mi, když jsem po několika hodinách našel ztracený dech.
Mlčel několik minut, pak zavřel okýnko, které způsobovalo v autě nechtěné hučení větru.
"Vlastně jsme si docela podobní," prohlásil.
"Oba jsme nějak špatně umřeli." Povzdechl si, když jsme projížděli městem. "Víš většina z nás, tak si pamatuje všechno ze svýho života, protože jsou mrtví několik vteřin, není to ani dost dlouho na to, aby jim přestalo tlouci srdce. Probudí se a jsou z nich mocní mágové schopní všeho, nemají zábrany, nic jim nebrání, jejich smlouvy jsou neprůstřelné, mohou jedinou myšlenkou zabít celou armádu a pak je nechat povstat. Naproti tomu, já jsem byl mrtvý pár minut, zapomněl jsem celý svůj život, nepoznával jsem nikoho, kdo se nademnou skláněl když jsem se probudil. Víš nekromanti jsou strašně pověrčiví, věří, že když se tohle stane, protože se to při zpackaným rituálu stává, znamená to, že dotyčný je vyvolený, ale rodina je zostuzena, protože jim najednou nepatří a padá vina na jejich hlavu. Najednou nikomu a nikam nepatří, je to jako když ta osoba umře. Vystrojí se mu pohřeb a všechno. Bílí jsou taky mocní, ale v něčem jiným, mají smlouvu na něco jinýho, ale jsou víceméně k ničemu. Byl jsem rád, když sem vypadnul, jako když se probudíš a z neexistujícího jsi najednou někdo, máš tělo, ruce, oči, vzpomínky na věci, které si nepamatuješ že ses učil, ale umíš je, ale ničí tvář ti není podobná, přitom oni tě znají. Najednou je ti dvacet a jsi jako dítě, nevíš co je tvoje oblíbený jídlo, koho jsi měl rád... všechno zmizí a máš v hlavě jen prázdno." Zabočil k obchoďáku a nechal tam auto. "Pojď, pak pojedeme přes noc, nechci už nikde stavět." Vytáhl z kufru tašku narvanou penězi, vzal si pár bankovek.

Levita vždy za každé okolnosti působil jako jemný tvrďák. Vlekl mě za sebou, až dovnitř.
"V bílý vypadám ještě víc jako mrtvola," vrčel si pro sebe, když na sebe vrstvil oblečení. Bílé kalhoty, košili s dlouhým rukávem, bílou mikinu s kapucou, bílé spodní prádlo a zakončil to čistě bílými teniskami.
Mně navrhl ať si vyberu co chci, tak jsem si něco vzal také.

Bylo mi ho líto, byl příšerně naštvaný a celou dobu co rázoval po obchodě jsem si všiml, že se mu třesou ruce. Jako dítě, které někdo pleskl přes ruce a ono neví proč, tak mhouří oči a chce odpovědi, chce je i za cenu toho, že možná bude bito. Nelíbilo se mi s jakou lehkostí a takovou, nezúčastněností mi popsal svůj osud, ani jak jednoduše to nepovažoval za svůj život, nebo se k tomu nějak citově neznal. Byl víc člověkem, než si dokázal připustit, nebyl nekromantem, protože si to přál, ale probudil se jako dospělé nemluvně a byl nucen dělat něco, u čeho nevěděl, co jej k tomu vede. Jako by mi předčítal béčkovou povídku na internetu a i to tak formuloval, jako něco čemu by normální lidé nevěřili.

Ale já mu věřil a cítil jsem z toho, tu zúčastněnost, tu hlubokou jizvu v jeho nitru, protože jsem vzešel z něj. Já se neprobudil do nicoty, která by měla dávat smysl, ale nedává. Já se probudil do světa, jen proto, abych zase odešel, to že jsem se rozhodl zůstat, byla má svobodná vůle.

Mělo mi dojít dřív, že je mladší než na kolik vypadá, že potřebuje oporu silnějšího rázu, že vlastně skutečně, nikoho nemá. Byl jsem hlupák.

Našel jsem jej, chvíli se na něj díval a pak jej objal, jako dítě, jako rodič pečuje o svého potomka, já se snažil utěšit svého malého svěřenec.
Přijal mou oporu ostýchavě, ale sklonil hlavu a nechal kolem sebe obtočit paže.
"Jsi v bezpečí, nemusíš na sebe být tak tvrdý, málem jsi dneska umřel, koupíš si něco k jídlu a odpočineš si, budu u tebe sedět, aby se ti něco nestalo. Nemusíš se ničeho bát Levi, já jsem tady s tebou, nejsi na všechno sám."
Řekl jsem mu, co jsem si myslel, tolik moc jsem chtěl, aby to byla pravda, ale muselo i jemu být jasné, že je to jen zbožné přání.

Nakoupili jsme, dovlekl jsem jej do karavanu, usnul téměř okamžitě, jak si lehnul, seděl jsem vedle něj a držel jej za ruku. Připadal jsem si zvláštně nepatřičně, když jsem držel za ruku spícího muže.
Mohlo mu být kolem pětadvaceti let, já sám netuším kolik bylo mě, mohl jsem být i mladší i starší, ale nezáleželo na tom.
Nezáleželo na tom, že jsme byli dva muži, nebo kdybychom byli stařec a mladík, nebo chlapec a žena, nebo dvě děti, byli jsme duše, které potřebují jedna druhou.

Kdybych já měl někoho, kdo by držel za ruku mě, když jsem umíral.
Mohl jsem také dál být stínem, uprostřed hromady odpadků, stínem, kteří nepatří nikam a nikdy nespočinou. Kdyby nepřišel už jenom to byl důvod proč jsem jej zbožňoval, protože existoval, protože přišel, protože to nevzdal, protože dělal to co dělal a já byl ochotný s ním tohle sdílet. Protože mi byl jeho život tak vzácný, o něco tak krásného a laskavého, o někoho kdo je schopen takové lásky k něčemu takovému jako je stín, aby jej vytáhl z nicoty, to je něco co nesmí být ztraceno. Nesmí být ztracen, nesmí být zlomen, nesmí o něj svět přijít.


Já nemrtvý - 6.

14. května 2014 v 1:19 | Haku Collins |  Já nemrtvý

Vyskočil jsem na nohy a hledal Levitu.
Čekal jsem promodralou tvář a rozpraskané rty, mrtvý pohled, ale místo toho jsem spatřil řadu jeho zubů v širokém úsměvu, oči měl živé a téměř jiskřily, vlasy měl slepené potem a ležel na zemi s nohama zkroucenýma v nepřirozených úhlech.
Chichotal se, když droga pomalu ustupovala a on naprosto vyčerpaný, jen ležel na zemi a nepřestával se smát, zíral do korun stromů a lesem se rozléhal jeho smích, stále a stále dokola se smál nevyřčenému vtipu, jako opakující se vinylová deska.

Téměř chlapecké tělo, bez ochlupení leželo předemnou a s tou zvláštní důvěrou, kterou vemne vložil, že se o něj postarám, až to náročné kouzlo pomine, jsem jej popadl za zápěstí a vytáhl jej do stoje, téměř okamžitě se jeho tělo zvlnilo, vláčné jako tělíčko hadrové panenky, ale zachytil jsem jeho paži a přehodil si ji kolem krku, než se stihl znovu uložit do vlhkého jehličí. Chichotal se a opíral se o mě, sem tam se na jeho těle krom hlíny a černých znaků objevila i zaschlá krev, po okrajích zřernalé bordové fleky na krku a na rukou.

Zbytek dne jsem pak strávil tím, že jsem mu střídavě držel vlasy, když zvracel za karavanem do kapradí a že jsem ho nutil, alespoň něco sníst a vypít, i když to okamžitě zase vyzvrátil. Byl jsem celý nesvůj z toho jak se pořád jen smál a nešlo jej nijak uklidnit, odmítal spát, odmítal sedět, jenom se smál, opřený o stěnu a mumlal si pro sebe. Nemohl jsem mu dát žádný prášek, z těch co jsem našel na spaní, protože by v reakci na drogu, mohl být snad ještě horší, nemohl jsem nic, jen sedět a jako matka na něj starostlivě hledět.

Z toho co mi zbylo z vlasů, se pokusil udělat dredy, na několik hodin jsem jej tím nechal zaměstnat, byl jsem rád, že sedí a soustředí se na jednu věc, doufal jsem, že jej ta činnost natolik unaví, že se mi opře o záda a usne. Nestalo se tak.
Chtěl udělat dready i na svojí hlavě, on sám měl vlasy zvlněné jako samet, po ramena, temně hnědé, v tlustých pramenech stažené za ušima, ale přišel na to, že když do nich zajede háčkem a začne motat uzlíčky, že jej to příliš bolí.

"Někdo mě topil, cítil jsem jejich ruce, jak mne stahují pod vodu..." Řekl, když hledal své tajné zásoby čokolády, někde pod starodávnými knihami vázanými v lidské kůži, vyházel téměř všechny ty děsivé propriety z té jediné skříně co v karavanu byla. "Jsem na tom takhle, protože jsem se musel bránit... nemohl jsem se nadechnout, tam dole v temnotě, drželi mě pod hladinou, jako by jim nezáleželo na tom, co se mnou bude, když zemřu tam, někdo nechce abys tu byl..."
Promluvil, po několika desítkách hodin zmateného pendlování, motání se a chichotání. Nabídl mi pár okének z jedné hořké čokolády a celé tři tabulky snědl sám, zapil je několika doušky vody a usnul opřený napůl o stěnu, napůl o mě.

Tehdy jsem pochopil, že nepřátelé, kteří mu chtějí ublížit, jsou z jeho vlastních řad.
 


Já nemrtvý - 5.

14. května 2014 v 1:13 | Haku Collins |  Já nemrtvý
Jeho víčka se třepotala jako ve větru, jako motýlí křídla v lehkém vánku se jeho oči snažily zaostřit na jeden předmět. Nebyl toho schopen, několik hodin seděl v tureckém sedu u dýmajícího ohně a přestože byla stále zima, tak se jeho polonahé tělo potilo a vlasy mu spadaly přes slepé oči.

Nakláněl se jako stéblo trávy ve větru a ztěžka dýchal, cítil jsem jak mu jiskří ve vlasech, jak mu na konečcích prstů jemně přeskakují drobné jiskérky.
Jeho tvář brázdily černou hlinkou kreslené složité ornamenty a jeden ret měl natržený, jak se v tom svém rauši kousl, temná ktev mu kapala na krk a stékala mezi všemi těmi amulety.
Zvedl se, kolena měl pokrčená a jemně směřovala k sobě, hlava se mu nakláněla ze strany na stranu jako by byl jen loutkou v rukou někoho jiného, přistoupil ke mě, cítil jsem v ústech sucho a chloupky na zátylku se naježily, když tam stál.

Položil mi dlaně na ramena, byl tak studený, všechny moje klouby brněly jako by jimi proudila elektřina, bolely a já zalapal po dechu, trhal jsem plícemi vzduch v okolí a jako pes škube svou obětí, já sám jsem utrhoval ze vzduchu doušky pro své plíce.

Zpocené, tělo nasáklé drogou mi kleslo do náruče, ruce zaryté do mých ramen, šeptal svá mrtvá slova, s takovou naléhavostí, že jsem měl pocit, že ani nedýchá, děsil jsem se toho, že mu dojde dech a on se zapomene pro svůj úkol nadechnout. Cítil jsem jak mi z ran po jeho nehtech vyráží krev a stéká mi po pažích v tenkých pramíncích.
Položil mi čelo na rameno a opíral se o můj krk, stále šeptal, stále dokola opakoval všechna ta slova a pak na okamžik přestal, nadechl se, ale tomu vzduch po kterém se sápal se do jeho plic nechtělo, zhluboka jako když se probouzí utopenec ze svého podvodního zlého snu, lapal po dechu, jako by se topil, škubl tělem, chtěl se uvolnit z mého sevření, ale já jej nedržel, nemohl jsem mu pomoci, jeho sevření bylo příliš silné.

Ozval se hrom, ohlušující rána, chtěl jsem si přitisknout ruce na uši, ale on mi je špendlil podél těla, slyšel jsem jen táhlý pískot a sledoval jak vlhké listí a jehličí kolem nás krouží v náhlém poryvu větru, pak jsem si uvědomil, že křičí. Levita křičel, bolestí, nebo vzteky, tak nahlas a jeho hlas přeskakoval. Tak dlouho, jako by vůbec nepotřeboval dýchat, jako by z něj s tím křikem utíkal život, který se jej zoufale držel jen díky magii.

Něco mě praštilo do hrudi a vyrazilo mi to dech, Levita padl na záda k mým nohám a já se překotil z kamene, kde jsem seděl do mechu a kapradí. Kutálel jsem se a lapal po ztraceném majetku, lapal po korálcích mého roztrženého náhrdelníku, kterým byl můj vlastní dech, zoufale jsem z okolního vzduchu nasáklého třpytem statické elektřiny sbíral jednotlivé molekuly vzduchu a nasával je do plic a zdvihal klenbu hrudníku. Bolelo to, měl jsem pocit, že mě kopl kůň. Posadil jsem se a předklonil se, protože mi nedostatek vzduchu zatemnil oči.

V rukou jsem svíral vlastní chomáč plavých vlasů, na mojí hlavě se vytvořil účes podobný koňské hřívě, dlouhý pás vlasů uprostřed čela a komplikované znaky po pravé skráni až téměř k čelistnímu kloubu, pak pokračovaly přes krk až k prstům na pravé ruce. Cítil jsem je jako by byly vyřezané, ale necítil jsem tu bolest tak, jako bych ji cítil, když jsem ještě skutečně žil. Patřil jsem teď mezi navrácené mrtvé, ne mezi ty, kteří jen přestupují na jiný vlak, byl mi navrácen plnohodnotný status živého, ale znovu se napojila nit mého osudu, která byla utržena a očekávala přechod do nicoty a svobody. Byla napojena a nyní jsem byl tím, který mohl spáchat zlo a být degradován, byl jsem nadále čistý, nepopsaný papír, který někdo znovu rozložil, aby byl připraven na něj psát mé hříchy.

Znovu jsem získal právo mít jméno.
Být ochráncem po boku nekromanta.


Já nemrtvý - 4.

12. května 2014 v 0:28 | Haku Collins |  Já nemrtvý
Daroval mi svoje šaty, myslím, že měl oblečení poskrovnu, nebylo těžké si všimnout jak všechno co nosí je zvláštně načichlé přírodou, vytahané, ale přesto se k tomu choval s úctou. Byl jako zvláštně namíchaný bojovník s ženou ošetřující obydlí i těla. Dávalo mu to zvláštní auru jemnosti a ještěrčí houževnatosti, spolu s jedovými zoubky a rameny nesoucími těžká břemena, protože jeho znalosti a moc byly nepopiratelně obludné.

Nejraději pracoval v noci, to se projevilo na tom, že často vystřídal mě, ve své posteli. Nevěděl jsem co dělá, ale vždy, když jsem se já probouzel, všiml jsem si jeho jak sedí na druhé straně karavanu a pod očima má stíny. Zatímco já se cítil den ode dne silnějším a on po stejné době již z postele téměř nevylézal.

Z mého ošetřovatele se stal nemocný, který potřebuje mou pomoc, z toho co mi občas řekl, mi došlo, že jej stravuje strach. Stejně tak, jak mu má společnost ulevila, tak jej i vyděsila, protože si nebyl vědom toho, že by se měl bát nějakého nebezpečí, ale to že najednou mu nějaká nitka osudu přihrála ochránce, se zdálo naprosto příšernou novinou.

Byl vyděšený k smrti, abych řekl pravdu, míval zlé sny, jak blouznil z horeček. Po nocích uprostřed mladého jara, se nerozvážně nachladil.

Strach je mocný nepřítel nenechá vydechnout, nemůžete se před ním schovat jako před bestií, nebo mu utéci, musíte jen odolávat jeho útoku, nebo sami útočit a to je mnohdy nejtěžší věc na světě.

Sedl jsem si na kraj lůžka, nespal, držel si v rukou hrníček s čajem a všechna ta jeho moc a všechny mrtvé jazyky, které znal, všechny mocné amulety a stříbrné talismany, přívěsky a tajemné lektvary, které nosíval na krku, měl všechny na stole, všechna jeho moc byla najednou zostuzena rýmou, kašlem a horečkou. Byl člověk, křehký a silný zároveň, jako všichni lidé.

"Nemusíš mít strach, zasáhnu v pravý čas, nic z toho, co na tebe upletl osud se nestane, už teď se věci mění, jsem tu já a chráním tě, stvořilo mne srdce sžírané samotou a srdce zlomené zakázanou a neopětovanou láskou, miluji tě jako bratra, syna a přítele. Nedovolím, aby ti krokoli ubížil a znehodnotil tvou práci." Řekl jsem mu, naše role se otočily, tak přirozeně a nenásilně já pečoval o něj s naprostou důvěrou, kterou mi vložil, jako slepé kotě spící v nohách neznámého.

Kývl a usnul, klidným spánkem spravedlivých. Vzal jsem mu hrníček z rukou a zakryl holou potetovanou kůži, kterou bylo nutno zahřát.

Každý den jsem usínal vedle něj a těšil se z přítomnosti živé bytosti po mém boku, bylo zvláštní jak taková drobnost může být tak cenná.
Jeho pravidelný dech, studená kůže, která se dotýkala letmo mojí, tichý hlas, který říkal nesmyslné věty.
Nebylo v tom nic sexuálního, nic intimního, nic takového, nebyla to ani touha po tom vlastnit jeho tělo a už vůbec ne přízemní touha jeho tělo týrat.
Bylo mi příjemně po boku dýchající bytosti, po boku člověka, ne v samotě... ne v tichosti. Sám sobě je každý nejlepším soudcem, přesto přítomnosti jiné bytosti nám dává možnost nemuset si svůj trest nést sám, stejně jako nše výhry jsou poloviční, bez někoho s kým bychom je mohli sdílet.


Já nemrtvý - 3.

12. května 2014 v 0:05 | Haku Collins |  Já nemrtvý


Byl jsem součástí východu slunce, aktu stvoření a zároveň smrti panny noci, noc byla studená, její náruč byla jako saténové rukavičky a za každým stínem skrývala své temné černé vlasy, které vás mohly lehce zmást a přivést k bytostem jimž byla matkou. Panna matkou stvůr, jako pana matkou božího syna. Žena, nastoupila na její místo, její náruč byla hřejivá a přišla v záplavě červeně, červánky provázely můj první východ slunce.
Plakal jsem, toho citu mi nebylo vzato, byl jsem jako novorozené dítě s moudrostí starce, cítil jsem všechnu moudrost pod svými prsty, cítil jsem tíhu i radost daru života i když mi jej nemohlo být dáno jako předtím.
Pod jemnou kůžičkou mých prstů bublaly představy a jasné vize budoucních dní, viděl jsem zelenookého na kolenou, zmoženého mučením a útrapami, které byly příliš na jeho křehkou duši, připravenou na strádání úplně jiného druhu. Ukradli mu jeho nevinost, degradovali jej, bylo mu dáno, zemřít a za znesvěcení své smlouvy s démony měl být vržen do jejich rozevřených tlam.
Neměl zlomené oči, měl ve tváři opovržení a vztek, ale jeho slabé tělo mu bránilo v tom dostát své pomsty na těch, kteří se dotkli míst, která mají být milována, se zlým úmyslem.
Nemohu dovolit, aby toto potkalo v mých očích ještě chlapce, já byl jeho ochráncem, né on mým... Jen to ještě nevěděl.
Vyšel z karavanu, mžoural do světla a pak mi pokynul hlavou a společně se mnou pozdravil slunce, bos jak se sluší, spojil ruce nad hlavou a s úklonou pozdravil ženu, která povila život.
Pak jen stál, na jedné noze a já jsem věděl, že hluboce přemýšlí a snaží se vidět věci budoucí, které jsem viděl já a osud tomu tak chtěl.
Osud, nitky propletené pod našima nohama a svázány s našimi životy.
Přešel ke mě, všiml jsem si, že nemá na sobě to co nosívají mágové, měl jen tričko a džíny, nejdůležitější amulety měl pověšeny na krku, jinak byl prost všech kouzel. Nebylo jich potřeba.
Přistoupil ke mě, klekl si na zem před plochý kámen na kterém jsem seděl a položil mi dlaň na čelo, pak na tváře a nakonec jeho dlaň zůstala položená na mém břiše, zavřel své mechové oči a něco si brumlal. Neznal jsem zaklínadla mrtvého jazyka, některé věci byly skryty i Vědomí.
Pak otevřel oči a k mému zděšení mechové panenky zmizely, bělmo jeho očí mne propalovalo skrz naskrz a pak se vrátily, jako slza vklouzly zpět na své místo a on kývl.
"Mé jméno je Levita, jsem bílý nekromant, mág mrtvých, ale to již zřejmě víš. Máš neobyčejný dar, vidět to co máš možnost vidět ty není dáno každému, je teď na tobě, abys našel svůj klid a smysl a odešel do světla." Mluvil klidně a dával důraz na každé slovo, abych mu dobře rozuměl.
"Já nemám jméno..." Řekl jsem, "mám poslání, bylo mi dáno vidět, abych mohl ochránit tebe, abys ty sám nepadl do rukou temna, abych já byl tím, kdo půjde po tvém boku do světla. To je důvod, proč jsem nepadl do stínů." Můj hlas byl tichý, šlapal jsem si na jazyk, ale on se zalkl z jiného důvodu. Byl mu vzat jeho okov osamění a nekonečného ticha.
Díval se na mě a já na něj, mé tělo schvácené od horečky přechozích dní a neschopné samo o sobě existovat, se dožadovalo pozornosti, ale já se zoufale chytal vědomí. Byl jsem sláb, mé nové žijící tělo, byla jen skořápka využívající tu trochu sil, kterou mi věnoval, když mne oživil. Usmál se a nechal mě sedět, bylo třeba postarat se o člověka.
Přinesl mi lahev s vodou a několik energetických sušenek, říkal, že rychlý cukr mi pomůže a nezatíží probouzející se organismus. Necítil jsem všechny prsty, stále jsem byl zkřehlý, ale Levita byl trpělivým ošetřovatelem.
Přinesl i jádrové mýdlo a lavor s teplou vodou, umyl mé tělo a vlasy, měl obavy, že neuschnou než mne znovu uloží a já se nachladím, prý není ještě jaro tak daleko, aby bylo zdravé takto usínat na vlhkém a mokrém. Ale neostříhal mě, nelpěl jsem na svém zevnějšku natolik, jako kdysi, takže by mi ztráta mých dlouhých plavých vlasů nevadila, ale on je pečlivě vysušil ručníkem. Přišlo mi v tom něco intimějšího než jen, jeho dobrota, jako by mne bral za bratra a přítele, místo jako další oživlou mrtvolu. Má slova v něm vyvolala něco jiného, než co v něm vyvolávali ti ostatní, kteří přicházeli a odcházeli, já měl přijít, ale neměl jsem odejít, mohl být takový jaký si přál být k ostatním, pozorný jako starší sourourozenec dotýkající se a chránící křehkého brášku.
Daroval mi svoje šaty, myslím, že měl oblečení poskrovnu, nebylo těžké si všimnout jak všechno co nosí je zvláštně načichlé přírodou, vytahané, ale přesto se k tomu choval s úctou. Byl jako zvláštně namíchaný bojovník s ženou ošetřující obydlí i těla. Dávalo mu to zvláštní auru jemnosti a ještěrčí houževnatosti, spolu s jedovými zoubky a rameny nesoucími těžká břemena, protože jeho znalosti a moc byly nepopiratelně obludné.
Nejraději pracoval v noci, to se projevilo na tom, že často vystřídal mě, ve své posteli. Nevěděl jsem co dělá, ale vždy, když jsem se já probouzel, všiml jsem si jeho jak sedí na druhé straně karavanu a pod očima má stíny. Zatímco já se cítil den ode dne silnějším a on po stejné době již z postele téměř nevylézal.
Z mého ošetřovatele se stal nemocný, který potřebuje mou pomoc, z toho co mi občas řekl, mi došlo, že jej stravuje strach. Stejně tak, jak mu má společnost ulevila, tak jej i vyděsila, protože si nebyl vědom toho, že by se měl bát nějakého nebezpečí, ale to že najednou mu nějaká nitka osudu přihrála ochránce, se zdálo naprosto příšernou novinou.
Byl vyděšený k smrti, abych řekl pravdu, míval zlé sny, jak blouznil z horeček. Po nocích uprostřed mladého jara, se nerozvážně nachladil.
Strach je mocný nepřítel nenechá vydechnout, nemůžete se před ním schovat jako před bestií, nebo mu utéci, musíte jen odolávat jeho útoku, nebo sami útočit a to je mnohdy nejtěžší věc na světě.
Sedl jsem si na kraj lůžka, nespal, držel si v rukou hrníček s čajem a všechna ta jeho moc a všechny mrtvé jazyky, které znal, všechny mocné amulety a stříbrné talismany, přívěsky a tajemné lektvary, které nosíval na krku, měl všechny na stole, všechna jeho moc byla najednou zostuzena rýmou, kašlem a horečkou. Byl člověk, křehký a silný zároveň, jako všichni lidé.
"Nemusíš mít strach, zasáhnu v pravý čas, nic z toho, co na tebe upletl osud se nestane, už teď se věci mění, jsem tu já a chráním tě, stvořilo mne srdce sžírané samotou a srdce zlomené zakázanou a neopětovanou láskou, miluji tě jako bratra, syna a přítele. Nedovolím, aby ti krokoli ubížil a znehodnotil tvou práci." Řekl jsem mu, naše role se otočily, tak přirozeně a nenásilně já pečoval o něj s naprostou důvěrou, kterou mi vložil, jako slepé kotě spící v nohách neznámého.
Kývl a usnul, klidným spánkem spravedlivých. Vzal jsem mu hrníček z rukou a zakryl holou potetovanou kůži, kterou bylo nutno zahřát.
Každý den jsem usínal vedle něj a těšil se z přítomnosti živé bytosti po mém boku, bylo zvláštní jak taková drobnost může být tak cenná.
Jeho pravidelný dech, studená kůže, která se dotýkala letmo mojí, tichý hlas, který říkal nesmyslné věty.
Nebylo v tom nic sexuálního, nic intimního, nic takového, nebyla to ani touha po tom vlastnit jeho tělo a už vůbec ne přízemní touha jeho tělo týrat.
Bylo mi příjemně po boku dýchající bytosti, po boku člověka, ne v samotě... ne v tichosti. Sám sobě je každý nejlepším soudcem, přesto přítomnosti jiné bytosti nám dává možnost nemuset si svůj trest nést sám, stejně jako naše výhry jsou poloviční, bez někoho s kým bychom je mohli sdílet.

Já nemrtvý - 2.

8. května 2014 v 22:55 | Haku Collins |  Já nemrtvý

Bylo to jiné, tolik jiné než to co jsem si pamatoval, nebo co mi přišlo povědomé.
Můj malý zachránce s mechovýma očima žil v maličkém karavanu na kraji toho obrovitého lesa, kde jsem měl svůj hrob.
Maličká krabice z plechu a plastových bílých plátů, tak sama v moži listí a temných myšlenek.

Přenechal mi své lůžko, spal jsem dlouho, zdál se mi sen o červáncích, spoustu a spoustu mraků, vzpomínal jsem na mraky a na ptáky, kteří přelétali přes červenou oblohu.
Jako když si dítě v lůně matky představuje svět, ale mě nemělo být dáno žít jako předtím, můj život před tím co mi provedli zmizel, všechna má bolest se chytila jejich duší, aby je stahovala do pekel.

Od doby kdy člověk přestal zabíjet jeden druhého, kdy se po světě rozprostřela zpráva a báje o vraždě, která stahuje lidské životy do pekel, začali démoni vyhledávat tyhle duše, dobrovolně a z čiré zlomyslnosti páchající zlo, které je uvrhne do chřtánů temnoty.
Jako vypálit si na čelo cejch vraha, všichni tihle, kteří zabili z čisté touhy po krvi na rukou a z jiných přízemně lidských vlastností, téměř se zvířecí bestiálností, byli pro démony jako nejdražší vína, nejsladčí a nejtrpčí v jednom.

Věděl jsem to, protože pod zemskou kůrou probíhají vlákna Vědomí, skutečná pravda je skryta pod povrchem.
Většině lidí, je to Vědomí odepřeno, jsou jako děti, mohli by toho zneužít a křehká rovnováha a křehký ekosystém tohohle společnství by se rozpadl. Lidé nemají další dveře, které se otevřou po smrti, po smrti je čeká jen nicota, nebo vybájené představy, ale ne, tak to nikdy nebylo už od dob, kdy si byli vědomi své existence a temnota i světlo, začali získávat tvary a obrysy. Vyvíjeli se spolu a jeden vedle druhého, jeden bez druhého nemohou být.

Každý jednotlivý člověk má právo si vybrat, jakým směrem povede svůj život a pak se otevřou dveře, které mu náleží a jeho duše se zmocní ti, kteří si ji zaslouží. Je to jako s vadnými kusy, ty přece nemohou pokračovat dál ve své existenci.
Zatímco moje duše byla čistá, měl jsem právo na to, odejít do světla, bylo nespravedlivé, abych se stal stínem, rzí, která protéká pod povrchem, nebo špiní lidské myšlenky.

Můj smutný přítel s mechovýma očima mne nechal spát na svém lůžku dlouho, občas jsem rozlepil víčka a viděl jeho, v maličkém prostoru jeho domova bylo téměř nemožné jej nevidět pokaždé když otevřu oči, byl jsem uklidněný jeho existencí a sledoval jsem jej, dokud jsem znovu neusnul. Občas si všiml mojí bdělosti a využil toho, aby mi podal hrníček s teplým heřmánkovým nápojem.
Jednou se mi stalo, že jsem otevřel oči a spatřil jeho spící obličej několik centimetrů od toho mého, přeci nebude spát na zemi, když se může na kousek natisknout k hřejícímu tělu, které velmi dlouho spí. Chtěl jsem se dotknout té měkké pokožky, ale nechtěl jsem jej vyděsit.

Byl jako lilie, chtělo se mi plakat z toho smutku, který jsem z něj cítil.
Byl mrtvý stejně jako já, i když jen okamžik a nad jeho tělem se vznášela smlouva, byl bílým nekromantem, patřil mezi ty křeží žijí mimo společnost lidí, ze kterých pocházejí. Život v odříkání vykoupený tím, že až odejdou do světla, jejich duše se rozplyne v nic a nebudou nuceni znovu a znovu vystavovat svou existenci nebezpečí v další inkarnaci. Říkávali tomu nirvána, tam na východě.
Tak blízko okraji jámy lvové a přesto byl unitř tak silný a nenechal svůj smutek přepadnout svou mysl, ale já ho cítil, bylo mi jej tak líto. Bolela mne představa toho co on musel zažívat, zažíval jsem všechna příkoří s ním, všechna odmítnutí a všechny slzy v osamění. Proto musel být tak čistý, proto nesměl mít žádné zlé vlastnosti, musel být jako malý Mirek Dušín, krásný uvnitř a jemný jako mléčná čokoláda, protože všichni, kteří vzejdou z jeho moci jsou určeni k tomu jít do světla.

Byl jsem mu tolik blízko, proto, že mne vyvolal pomocí svých kouzel, nebo proto, že si tak moc přál někoho vedle sebe?
Chtělo se mi ho ochránit, taková dobrá duše, přece nesmí na své cestě zklamat, nechci aby byl zase v jeho srdci žal, budu tu pro něj. Jako bratr, jako přítel, jako ochránce, můj klid přijde, až on odejde do světla, přeji si jít po jeho boku.

Vstal jsem, pocítil jsem novou energii v žilách, byly horké, stejně jako všechny mé údy, moje krev byla teplá a moje oči mrkaly a slzely, moje ústa mohla mluvit a ruce se mohly hýbat. Tak abych nevzbudil mladého muže s mechovýma očima, postrčil jsem jej do svého vyleželého vyhřátého pelýšku, který jsem mu ukradl svou přítmností a nechal toho vyčerpaného člověka spát. Přišel mi najednou tak křehký.

Usadil jsem se a vypil hrneček studeného heřmánkového čaje.
Už svítalo, ale nechtěl jsem, aby se probudil, chtěl jsem aby odpočíval, cítil jsem jeho vyčerpané tělo, jako by bylo mé vlastní.
Svět je krásné a kruté místo, leží na bedrech těch, kteří to netuší, ale nemohl by být tak krásný, kdyby nebyl tak krutý. Nikdo si nevážil rajské zahrady a proto byli vyhnáni a měli snášet boží trest, tyto sepsané polopravdy jsou jen zápisky původních skutečných událostí, jen jsou popisovány jinak a získaly místo národů jména a charaktery jednotlivých lidí.
Nenesou tu samou myšlenku jako nést měly, jsou to jen pohádky a blázni si je vykládají doslova.

Svět není ani poetický, ani krásný jak si ho představujeme, je krutý a živočišný s bestiálními lidskými touhami, protknutý tělesnými tekutinami a závistí, lakotou, pýchou a slepotou. Je to pouze svět a jen další dveře, nám mohou ukázat věci přítomné, minulé a budoucí.

A já chci měnit to co má být.



Další články


Kam dál