Srpen 2013

Kdo jsem?

26. srpna 2013 v 18:37 | Haku Collins
Kdo jsem? Proč se nikde neobjevil můj medailonek? Jak se tenhle blog vůbec octl na světě?
Kdo je chytrý, tak si najde kdo jsem, ale není nutné hledat, někdo už to možná ví. K čemu jsou jména, když nám pro nás ti lidé stejně nic neznamenají.
Používám nick Haku Collins a jsem neviditelný, můžu být John Smith, nebo Mike Evans... tohle je takové, neviditelné jméno.
Nejsem muž, nebo žena, pokaždé jinak.
Jsem jenom prázdné jméno, tvář bez významu a jsem myšlenka a to je to co chci říct.

Jsem dospělý člověk, mám své touhy a mám rád některé věci. Mám rád zlomené hrdiny a smutné konce, mám rád realistické knihy a snažím se psát tak jak mi zobák narostl, mohu psát spisovně, ale nedělám to, protože moje postavy nejsou vážní lidé, píšu tak jak ten člověk přemýšlí, uvažuje a jak to dokresluje příběh.
Vím o chybách v textu a snažím se tomu vyhýbat.

Čtu a žiju tak, aby život v téhle společnosti nebyl pro mne utrpení, utíkám pryč, do světů, kde něco má smysl a cesta kterou se dáš je jednoduše složitá, ale je jen jedna.

Jsem nikdo, jen jméno ve stínech a jen myšlenka na mě, to snad někdy něco bude znamenat... no raději ne.
No možná i něco počíst bys mohl teoretický čtenáři, ale ...


I am Doctor Who - 8. Procházka pozpátku

13. srpna 2013 v 19:02 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Usmívala se, když hleděla kolem sebe na záplavu zlaté a třpytivé, na krásné obrazy a vínově rudý ubrus a spousty květin. Desítky krásných a barevných květů, které voněly po mýdle. Vždy když cítila růže, vzpomněla si na mýdlo, nikdy to nebylo naopak, že by cítila mýdlo a vzpomněla si na růže.
Vzduchem se nesl hovor a jako drobné bublinky šampaňského šuměl a přeléval se z jedné strany na druhou, cítila i červené víno, jeho těžká hořká příchuť se lepila na patro, jako by všichni přítomní měli na rukou krev a snažili se jí zbavit.
Když začalo hrát čelo a vstal muž, kterého usadili na nejváženější místo, celý v zelené uniformě a pronesl přípitek, tak se kolem rozezněl potlesk.
Jako když se z vánočního stromečku sypou třpytky a jiskry z prskavek.
Vstala ona a držíce svou sklenku na šampaňské, do ní začala jemně cinkat nožem. Rozhostilo se mrtvolné ticho. I hudba přestala hrát.
"Je možné, že si myslíte, že jste vyhráli, ale není to pravda." Řekla do toho ticha, jaké se nese mezi jehlany a tíží uši všech přítomných.
"Co se stane, když tady všichni dnes zemřete? Monarchie žije stovky let, nemůžete nás zničit takhle a zničit to co jsme vybudovali. Tímto vás jako následník trůnu odsuzuji všechny k smrti, bez odvolání." Usmála se a propukla panika.
Ženy v krásných šatech a s třpytivými šperky začaly ječet, jako smyslu zbavené ovce a muži se pokoušeli přízračnou platinovlasou osobu zastřelit, ale marně. Protože ona tam ve skutečnosti nestála.
"Teď mluvím já!!" Zařvala a jekot na okamžik utichl. "Sbohem vy, kteří jste zavírali oči a vraždili.
S tím se ozval ohlušující výbuch a budova Parlamentu se rozprskla do všech stran, jako by nic neznamenala.


"A co je tohle? Ty velké koule? To jsi sehnal kde?" Usmívala se od ucha k uchu a ukazovala na obrovská kola v interiérech Tardis. Kolem stály rozestavěné kamery a ona tančila kolem bosa s obrovskými náušnicemi jaké nosila Twiggi a maličkými lennonkami, které jednou bude nosit Ozzy. Ty veliké šaty do kterých se navlékla vypadaly spíš jako závěs na okna, ale mezi šedivými a stříbřitými povrchy interiéru krásky větší uvnitř se zdála býti rozkvetlou zahradou.
"To vymyslel náš designér, ne já." Usmál se David, naposledy ji spatřil zlou a naštvanou a takhle se mu rozhodně líbila víc.
"Měl jsi mu říct jak je moje loď uvnitř krásná, rozhodně tam ve stěně nemám bubliny." Když řekla bubliny tak řekla samotné slovo tak jako by z úst vypouštěla spoustu bublin.


"Dobrý večer paní Moffatová, je Steve doma?" Přes spoustu krabic obalených v balícím papíře nebylo tu tvář téměř vidět. Přesto se ten hlas zdál jiný, jiný než tehdy, veselý a usměvavý hlas, zvláštní hlas, který mohl patřit jen jediné osobě na... ve vesmíru. Bylo příjemné pondělní ráno a s rodinou Moffatových přišla strávit jedno bezvýznamné vánoční ráno, jedna zvláštní osoba.
Usadili ji do křesla a dali jí čaj. Milý a zmatený Steve hleděl na potlučený obličej a malé plamínky v očích, úsměv...
Tohle byl Doctor, kterého znal z obrazovky, ne ta osoba, která jej kdysi navštívila a její ledové oči kalkulovaly a propočítávaly. Plakaly a trpěly, tyhle oči byly smutné, ale neplakaly. Tyhle oči se smály a bylo to jiné.
"Mohu si tohle vzít?" Zeptala se když odcházela, na pracovním stole si hověl jeden z návrhů deníku River Songové... dělaný podle...
"Mám snad na vybranou?" Ušklíbl se Steve.


"Nemusíš se schovávat, protože tě nikdo nezná!" Ušklíbla se když jej tahala davem.
"Já vím, ale... tohle je neuvěřitelný!" Zářil jako sluníčko, vlasy měl rozcuchané, bez patky, ale komu by to vadilo.
"Mysel jsem, že se nevrátíš." Křikl ještě než začali hrát Planet Telex. Matt kdysi v nějakém rozhovoru řekl, že má rád Radiohead. Vždy plácal v rozhovorech strašlivé blbosti, protože je neměl rád, byl vždycky nervozní a plácal páté přes deváté. Ale Radiohead měl doopravdy rád, nikdy by jej nenapadlo, že se podívá do roku 1995 a bude se moci podívat na jejich konzert.
"Já jsem si taky myslela, že už se nevrátím..." Řekla, ale on ji neslyšel.


"To je úžasné," stál v modrých dveřích a zíral ven.
Plula si tam v nekonečnu, ve své modrozelené kráse a odrážela se ve sklíčcích jeho brýlí. Nebyla mu ani zima, i když měl jenom vytahané tričko a kalhoty na spaní.
"Bosý na měsíci... to jsem kdysi říkal, je to zvláštní, já stojím bosý na měsíci. Teď doopravdy, to je... " Hledal slova.
"Je krásná co, taková nezachytitelná, veliká a zároveň tak maličká, můžeš hledat všude ve vesmíru, ale nenajdeš jí žádnou rovnou. "Měla jsem ti vrátit ty brýle, ale koukám, že už máš jiné..." Pousmála se.
"Jak se mu daří? Kde je teď?" Zeptal se.
"Je šťastný." Kývla a pak jen stáli a dívali se.


Band of Horses - The Funeral


I am Doctor Who - 7. 451

12. srpna 2013 v 21:14 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Oblékneš pohřební šat, ale i když nemáš rakev u které bys mohl plakat, stejně to neznamená, že nemůžeš projevit smutek nad ztrátou.
Stála u pomníku v Greenwich, zírala na dešťovou clonu, když za sebou zaslechla kroky. Ten muž se objevil odnikud a když se otočila, nestihla si ani prohlédnout jeho obličej, protože se jí zatmělo před očima.
Dostala pěstí do tváře, upustila deštník, který ji bránil před zběsilým deštěm a upadla na zad.
Popadla se za zlomený nos a než si uvědomila, že své ruce měla směřovat jinam, ten kdosi ji popadl za límec a jeho pěst se odmítala zastavit, před tou tváří špinavou od zředěné krve.
Muž v černém s tváří ožehnutou plamenem stále hořel, ne však vně, plameny které jej spalovaly hořely uvnitř.
Nenávist ve své lepkavé a spalující podobě, obludné množství černého hořícího asfaltu uprostřed duše toho člověka, kterého od těch pocitů osvobodí jen smrt a uvrhne do ničeho, tam kde obchází temnota, a čeká, a ty víš že čeká.
Popadl ji za kotník a vlekl ji po rozpraskaném betonu pryč.
Nikdo nemohl být vědkem téhle malé velké války, protože se déšť zdál skutečně natolik velkým nepřítelem pro všechny londýňany, že ani ti nejodvážnější nevyšli do ulic.
Vyškubla se mu a dala se na útěk, on za ní, bestie s krví podlitýma očima se pokoušela ulovit hrdličku, která měla křídla od krve a v pařátech stále stopy kůže svých obětí.

Celý vesmír se smrskl na několik kratičkých úkolů pro dvě bojové linie, jako šachová partie, kde jsou oba černí.
Dýchat a utíkat, nebo zabít a zničit?
Po jejích rukou si hledaly cestičku drobné říčky krve a jeho ruce zase nesly známky po silném úderu a klouby pod červenými šmouhami odhalovaly bělavé ostrůvky koubů.
Doběhl ji a skočil po jejích nohou, objal paže kolem jejích kotníků a ona s výkřikem upadla do trávy, otočila se, aby mu mohla zarýt do tváře nehty.


Zdálo se, že na těch několik desítek minut pouze ve studiích vypadl proud, jak je tedy možné, že se ozval ten zvuk? Ten který tu všichni znali a pro které byl jen pohádkou?
Tenhle byl, ale trochu jiný, zdálo se, že je čistý přijemnější a o dost jasnější.
Všichni se zmateně rozhlíželi, jen Steve se zvedl ze svého křesla a udělal pár rozhodných kroků kupředu, když se zhmotnila. V zeleném světle, které se spustilo pokaždé když vyletěla elektřina si toho zjevu nejdříve nikdo nevšiml.
Když elektřina naskočila, tak se zdálo, že se život ve studiu zastavil.
Nikdo nebyl schopen udělat jediný krok, jediný pohyb, protože se najednou objevila před zeleným plátnem, během okamžiku a nevypadala jako ta co používali oni, tahle slabě zářila. Tahle modrá policejní budka jemně poblikávala a byla skutečná, byla živá.
Několik desítek lidí sebou cuklo, když se pootevřely dveře a z té malé budky vyšel muž. Ozval se ženský výkřik od blondýnky po Stevově boku. Ten muž, který držel ženské tělo v náručí a nechával za sebou cestičku z kapiček její krve, vypadal přesně jako mladý pan McDonald, kterého tu všichni znali pod jiným jménem a který stál nedaleko a snažil se popadnout dech.
"Prosím... prosím pomozte mi." Zastavil se bezejmený muž a sklopil tvář k ženě, kterou držel v náručí. Bezvládné tělo s platinovými vlasy téměř nikdo z nich neznal, nikdo nevěděl kdo je, nikdo až na jediného a ten se vrhl kupředu, přes svou podsaditou postavu a razil si cestu zvukaři kameramany.

"Je to dobré, děkuji." Kývl bezejmený a sledoval zmatený pohled Davida Tennanta, nikdy si neuvědomovl, že by viděl hůř než je průměr, ale s brýlemi na očích si všímal jemných tiků hnědých očí a všímal si toho zmateného dechu, který ovládal tělo toho muže, který mu přinesl kakao se slovy: "Jsem si jistý, že ti bude chutnat."
Koho by nepřekvapil člověk, který vyšel z modré budky a vypadá přesně jako vy.
"Vím, že máš spoustu otázek Davide, ale já ti je nemohu zodpovědět, protože to nechceš vědět. Možná máš právo znát pravdu, ale ty si to nezasloužíš. Protože by tě užírala a zničila by tě, sežrala by tě zaživa Davide a ty jsi dobrý člověk. Děkuji za kakao a za brýle, ale já musím jít dál." S tím se bezejmený odvrátil od Davidova obličeje a věnoval se jenom kakau.
"451... 451." Povzdechl si později, když už byl sám. 451 je číslo, které se podezřele točí kolem knih a příběhů, ke kterým by se nejlépe hodila definice dystopie.

Jana Knauerová

I am Doctor Who - 6. Dvě zlomená srdce

12. srpna 2013 v 0:56 | Haku Collins |  I am Doctor Who

Na hladinu temže dopadly první trosky a okolím se valil kouř a štiplavý zápach, nikdo toho nemohl být svědkem, protože všichni byli uvnitř svých domů a svázáni zákazem vycházení.
Nemohli poprvé po dlouhých měsících nadechnout svobody.
Uvnitř hořela těla, hořely myšlenky a propaganda, hořelo zlo a pálilo se na škvarek.
Ve vzduchu se vznášela svoboda a dusila ji, sledovala skon dalších desítek lidí a tohle nebyla jen tížící vina, která by ji zevnitř spalovala, tohle byla vražda a destrukce, odporný černý asfalt a dehet v jejích plicích a srdci, uvnitř jejích úst a v hlavě. Cítila jak jí ten odporný chlad a zároveň žár vysávají jako pijavice.
Vražda není volba, vražda není možnost, vražda není něco co byste udělali, protože vám nic jiného nezbývá. Vražda je akt čirého zla, rozsudek bez možnosti obhajoby a démon, který se usadí uvnitř duše a člověka, který mohl být spasen požírá zaživa a cení ostré shnilé zuby.
Nebyla to volba, ani události, které ji k tomu donutily, svedla ji touha a chtíč zničit ty, kteří zničili životy jiných, protože potřebovali vlastní pocit nadřazenosti a vlastní potřeby upřednostňovali před pouhou po slabé jiskérce života, pro každého, kterého udupali svými podrážkami.
Zasluhují si ničitelé smrt? Kde v jedné lidské mysli je schopnost odlišit zlo od vyššího dobra?
Budova Parlamentu dohasínala, když se modrá budka vydala na svou pouť a do televizí po celém státě pustila jedno krátké video.
Země bez samozvaných vůdců, se stala znovu monarchií.

Charlie Chaplin - Dictator a Zpráva pro lidstvo

Dva bezejmení seděli na stromě, schovaní před zraky kohokoli, kdo by kolem prošel. Jejich zraky se upíraly k člověku, který se před okolím snažil předstírat, že si na svém plastovém lehátku čte. Ve skutečnosti jej spánek přemohl už před několika desítkami minut, ale nezdálo se, že by tím někomu dělal potíže.
Mladý pan McDonald, nebyl nijak zajímavým objektem k pozorování, ale přesto byl terčem obou pohledů bezejmených lidí.
"Myslím, že vím, co bychom mohli udělat." Kývl muž s tmavýma očima, usazený na jedné z větví.
"Povídej," kývla dívka s bílými vlasy, na očích měla sluneční brýle, tmavě hnědé lennonky, snad se snažila skrýt ty hluboké kruhy pod očima.
"Já nevím kdo jsem, ty nevíš kdo jsi. Oba jsme Doctor Kdo, můžeme se společně podívat na všechny ty díly..." Neusmíval se, jen se zvláštním pohledem sledoval toho spícího člověka, který mu byl tolik podobný, ale zároveň byl někým úplně jiným.
"Uvědomuješ si, jak moc to bude bolet?" Zeptala se ho s tichým zavrčením.
"Bude to bolet nás oba, vím... hodně, ale třeba se... něčemu dobereme." Hledal slova s tím silným skotským akcentem i když nikdy, až doposud nebyl ve skotsku, působil trochu legračně.
"Možná ty, ale čeho se doberu já? Zjistím, že Doctor je hajzl a vrah? Zjistím, že je to lhář a podovodník?" Zeptala se.

Bezejmený muž si nasadil kapucu když šli ke dveřím domu pana McDonnalda a hodili mu do schránky obálku.
V obálce byla pozvánka ke konkurzu na Doctora Who a pak taková zvláštní věc, kousek novin z roku 2010, což bylo trochu zvláštní, protože byl rok 2005. Nadpis hlásal: Úžasný desátý Doctor odchází! David Tennant se přiznal, že v seriálu končí. Podle veřejné ankety, je jedením z nejoblíbenějších Doctorů vůbec. A kdo jej nahradí?
A pod tím článkem fotka mladého pana McDonalda s trochu bláznivějším účesem, než měl nyní.
Na obálce bylo napsáno: Allons-y!

David Tennant

Když společně ocházeli z obchodu nedaleko ulice, kde před tím seděli na stromě jao dvě malé děti, nesli si několik lahví coca coly a pár pytlíčků popkornu.
Jako mladý pár co se chystá k podvečernímu filmu, kdo mohl tušit, že ti dva lidé nejsou jen obyčejní, že jsou oba z budoucnosti a ani jeden z nich už nemá existovat?
A koho by to stejně zajímalo?

PS: Stejně jako tohle nikoho nezajímá -_-

I am Doctor Who - 5. Tíha viny a váha ticha

11. srpna 2013 v 21:08 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Jakou váhu má ticho?

Oheň, který který hoří uprostřed tvé hrudi a žene tě životem, jako splašený vlak a nutí tě bojovat, za každý možný nádech.
Kolik jich zbývá, když se díváš do lesklé helmice ozbrojence a on na tebe míří zbraní, kolik ti zbývá úderů srdce, jakou váhu má tohle ticho?
Jak se cítí člověk, kterému tvrdili, že není člověkem? Který má city a emoce, ale ti kteří sebe samé lidmi zvou mu nadávají do plastu a bezvýznamného masa? Jakou váhu má ticho, když poprvé vidíš slunce a mraky?
Jaký zvuk vydává uhasínající oheň v lidských srdcích?
Neměli jména, neměli identitu, byli jen expozicemi v muzeu, jednadvacet tváří bezejmen.

Když se systém zbavuje nevinných, svědků bezpráví a mučedníků, je jenom ticho, když doupou po holé naději, která je to jediný co jim zbylo, je vždy ticho.
Než se rozezní salva, oslava utopie, oslava zničení odporu, stihneš zavřít oči a uronit poslední slzu.

Desátý sledoval oblohu a mraky, nic nádhernějšího v životě neviděl a z toho oslnivého světla mu slzely oči, plakal a ani se tomu nebránil. Smířený s osudem sledoval mračna na obloze, která se přelévala mezi sebou jako mléčná nadýchaná pěna, když zazněl první výstřel.
Kolik odvahy toho mladíka musel stát ten akt, ta chuť po životě, ten euhasínající plamen, který teď někdo udusal podrážkou když mu těsně pod lopatkou prohnal kulku. Co vede odsouzence k útěku? Když všechno je tak beznadějné, že volíte mezi zbabělou a zároveň hrdou smrtí ve vzpřímeném postoji s hlavou zvrácenou k obloze, nebo mezi hrdou ale hloupou smrtí s kulkou v zádech, zatímco se snažíte prchout?
Jakou váhu má teď ticho, když vás od smrti dělí jen rychlost zmáčknutí spouště vaším popravčím, kterému nestojíte ani za tolik, aby vám pohlédl naposledy do očí?
Vidět umírat všechny, které znal celý svůj kratičký život, trhalo by mu to srdce, kdyby nevěděl, že je bude za okamžik následovat, ani necítil kulku, která jej poslala k zemi, podlomila se mu kolena a temnota jej pohtila ještě dřív, než dopadl na zem.

David Tennant - DW

"Prober se, slyším tvé srdce... no tak, sluníčko, šup... " Zamžikal a musel se snažit, aby se rozvzpomněl na to jak zvednout víčka a nechat oči otevřené.
Pohlédl do neznámé tváře, která se usmála a pak se mu rozostřila a on spatřil oblohu, byla stále modrá, jen tmavěji a některé mraky měly růžový odstín.
"Ahoj." Usmála se cizí tvář a ta jemná dlaň jej pohladila po tváři.
"Ahoj," odpověděl té milé tváři. "Proč?" Zeptal se tiše.
"Já ti to neumím vysvětlit." Sklopila pohled a pomohla mu se posadit.
Jeho dech se zasekl hluboko v hrdle, jen proto aby se z jeho zraněného nitra mohl vydat křik a v uhasínajícím plameni jeho nitra zkutý žal. Křičel a štkal, jeho oči, ty vyděšené oči obviňovaly celý svět a odmítaly se smířit s tou pravdou, která se mu ostrá jako žiletka pomalu prokousávala k srdci ve snaze jej zastavit. Zastavit to tiché buch, buch schované v kostěné klícce, si teď přál i on sám.
Držela jej a tiskla si jeho hlavu k sobě, jen aby ta těla neviděl.
Jeho kat jej nedokázal zabít, nedokázal vystřelit, nedokázal jej donutit odejít z tohohle světa a v tomhle pekle, mu svým milým činem omlátil obličej o realitu.
Dvacet těl ležících v trávě, v kalužích krve a potrhaných šatech.
Obličej s vytřeštěnýma očima mladičkého jedenáctého, který se pokusil utéci. Tváře druhého a čtvrtého, kteří snad jen spali. Patnáctý a šestý se drželi v posledních okamžicích za ruce. Klubíčko šatů, které dřív bývalo osmým. Dvacátý opřený o zeď, kterou zdobila i šmouha jeho krve, vypadal jen, že v poledním žáru usnul.
"Proč?!" Chtěl vědět, ale ona mu to neuměla říci.
"Musíme odejít sluníčko, pojď, zvedni se na nohy..." Vytáhla jej na nohy, zlomeného muže, zničenou bytost, semletou v soukolí systému a odporných myšlenek. To, že vznikl, byla její vina, obludná vina, která ji nutila, každý den otevřít oči a jít zachránit ty drobečky duší, které si mohla dovolit zachránit.
Ani se na své bratry neohlédl, ani jim nezatlačil víčka, protože on nevěděl, že by to byl poslední akt úcty, který by mohl projevit a ani ona to neudělala, protože chtěla ulevit svému srdci a pomoci, té poslední živé duši, která po tomhle masakru zbyla.

Jak moc táhle vina duši do temnot?


I am Doctor Who - 4. Ale já nechci!

9. srpna 2013 v 3:19 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Vykročila po studené zahradě a po dvou, třech nejistých krocích se její kolena zlomyslně podlomila a ona klesla do náruce studené ojíněné trávy. Její rozpálený obličej se opřel do studených stébel, nefoukal vítr, jenom mráz, který polevoval po brzce listopadové noci.
Steve, ten podsaditý mužík v modrém županu se jí vydal pomoci, ale ona nepřijala jeho ruce a chvíli se zdálo, že jej chce odstrčit.
Rychle pochopil všechny ty tajné náznaky a nenápadné řeči o té skutečné povaze úžasného Doctora, všechn pravdy napsané v tajných denících po Russellu T.D., nebo jiných. Chybějící kolečko v hlavě Steva Moffata scvaklo na své místo a skřípající a kvílející stroječek v jeho hlavě se brzy dostal do přijemného rytmu, tikajícího hodinového stroje. Aniž by svou přehnanou galantností a starostí o tu osobu, urazil to obludné ego, které se ukrývalo pod platinovou hřívou, nabídl hrneček čaje.
Sebrala se ze země a bylo jí jasné, že tenhle muž je ideální ke spuštění laviny, tenhle muž umí číst ve tváři a umí číst v tom co mu řekla dřív, než se sem dostala a dřív než si uvědomil že ji vůbec poslouchá.
S obálkou Davidových dokumentů se s nosem vystrčeným, až k obloze, snad ve snaze napravit své antré, vkráčela do Stevova domu a našla kuchyni. Byla prázdná, naštěstí Steve vstával dřív než jeho žena i se synkem.
Pohledem jej usadila a položila před něj tu obálku.
"Zná někdo tvé jméno?" Zeptal se Steve, na obálku majetnicky položil paži a sedoval osobu, která v jeho kuchyni prohledávala všechny skříňky kam se dalo schovat něco k jídlu.
"Jistě, moje rodina." Takovou lidskou odpověď z jejích úst nečekal ani jeden z nich.
"A proč Doctor Who?" Zajímal se.
"Nevím, vymyslel to někdo kdo mě nikdy neviděl. Je to divnej pocit, jako když se otáčíš za novou přezdívku, není to ani týden co jsem přišla na tuhle šaškárnu a pro tebe to bylo skoro čtyřicet let." Vzala konvičku s překapávanou kávou a dva hrníčky.
Podívala se do očí toho muže s kudrnatými vlasy a nadechla se skrze zaťaté zuby.
"Kdo jsem Steve, kdo je ten muž, kterého neznám a má být mnou. Řekni mi to Steve, protože vím, že ty ho znáš, protože víš kdo je, protože ty víš kdo je ten člověk, kterého viděl David Whitaker když mě spatřil. Vyprávěj mi o něm Steve." Ty oči, které se na něj dívaly byl on. Byl to muž príliž živý na to, aby jen tak snadno zemřel, nebo prohrál.
Ale mlčel, mlčel dlouho a dlouho upíjel kávu, než se odhodlal promluvit.
"Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly." Řekl jen, tiše, jako když hodnotíte tenkou knihu, jejíhž děj je těžký pro jedno srdce.
Chvíli se na něj dívala, pak se hořce pousmála a rozdrtila mezi zuby pár špatných myšlenek a slov.
Naklonila se nad stůl, blíž k němu, "já už v pekle jsem dost dlouho. Je na čase to zkončit."
Zaraženě se na ni díval.
"Doctor... má nějaký svůj národ, někoho takového? Má Pány času, že ty lidi..." Najednou její očí zachvátil požár zloby.
"Nech je úplně všechny zemřít Steve, úplně všechny, nech jenom... mě." Setina sekundy pohledu šílence a pak se zvedla a zastihla paní Moffatovou těsně před záchvatem žárlivé scény.
"Dobrý den paní Moffatová, jsem Doctor, parkuji na zahradě." Vyskočila na nohy jako laňka a chopila se ruky naprosto šokované paní, proměna jak od herce s výstavkou zlatavých sošek, kdyby to šlo tak by snad i přeskočila stůl. "Víte, možná to bude znít divně, ale neměla byste půjčit něco více ženského? Občas si mě pletou s mužem, víte docela mne to uráží."
A tak se v předsíni malého domku se zahradou objevily polorozpadlé bílé Conversky a v šatně pár nepadnoucích šatů Davida Whitakera.


"Dědečku, proč to dělají, proč nám tohle dělají. Tohle věchno přece není naše vina... " Seděla vedle stařičkého muže v temné a vlhké cele.
"Abys mohla někoho obvinit, nepotřebuješ nutně viníka." Usmál se starý muž, nezdálo se, že by měl strach z toho co jej čeká. "Děkuji ti, že jsi mi řekla co jsi udělala, teď budu mít pocit, že jsem s tebou mohl strávit daleko více času, když jsem tě vídával v televizi."
"Myslíš, že jsem udělala správnou věc? " Zeptala se, křečovitě se ohýbajícíma rukama si třela oči.
"O tomhle bys vůbec neměla přemýšlet takhle. Jsem na tebe neskutečně hrdý." Podíval se na ni.
"Ale je to moje vina, že vám tohle udělají... dědečku, to já vás odsoudila na smrt." Vzlykala.
"Pleteš se, tys nevolila mezi dobrým a špatným, ale mezi špatným, nevyhnutelným a nutným..." Brumlal starý pán, "když už víš, že s tímhle nemůžeš nic dělat, tak toho využij, oni už na tebe nebudou mít takovou páku jako dřív. Teď se zvedneš a už se sem nikdy nevrátíš, přijdeš jenom, abys tu šílenost zastavila, nebudeš stát nikde na náměstí a nebudeš se dívat. Rozumíš mi?" Chytil ji za bundu a vyzvedl na nohy, měl stále překvapivou sílu.
"Buď silná, silná jako můj Doctor a buď stejně úžasná, chytrá a dokonalá. Celý vesmír se spojí, aby byl tvým spojencem." S tím ji strčil do ramen tak, že propadla dveřmi dovnitř, zavřel dveře a klepl ze strany na ten chytrý stoj. "Leť, tam kde je bezpečno."
"Ale já nechci!!" Bušila na dveře.
A loď ji odnesla za Davidem.
PS: Kdo mi věří, že když mne napadlo, že bych to mohla připodobnit té poslední scéně se Susan, měla jsem už napsanou poslední větu s Davidem?
(Susan zůstala s mužem jménem David.)

I am Doctor Who - 3. Ta poslední

8. srpna 2013 v 0:27 | Haku Collins |  I am Doctor Who
U lidí se modré oči objevili poprvé před zhruba 10 000 lety, jako genetická mutace, včetně jiných světlých odstínů a společně se rozříšili populací. I přes to má a bude ještě dlouho mít 75% populace planety země hnědé oči.
Proč musí být něco tak krásného a přirozeného jako modré oči, stejně vneseno do statistik a spočítáno? Ty oči, modrošedé s jemnými odstíny zelené, jako samotná planeta plakaly, usedavě plakaly a hlas štkal jako postřelná liška.
"Co chcete říct tím, že poslední! Vysvětlete mi proč poslední! Co jste s nimi udělali! Já nejsem poslední! Slyšíte! Nejsem poslední, oni všichni ještě žijí!" Zhroucená masa lidského těla, ležela u dveří a zoufale do nich bušila.
Duté bušení časem přešlo v lehké a apatické bum, bum... naplněné žalem a smutkem, jako pohřební bubny.

Zvedla své tělo v papírovém obalu, jako by byla zabalená a jako dárek poslaná k Vánocům. Bílý andělíček dodával jejímu křehkému zjevu téměř nadpozemské proporce, jako andělská bezpohlavní bytost stála uprostřed toho bílého pokoje a jejím tělem třásl vztek, hluboký žal a žhavý vztek, čistá nenávist.
V prstech drtila starý zčernalý prsten s velkým modrým kamenem.

"Davide!" Křičela před jeho dveřmi uprostřed noci, zatímco držela ruku na zvonku. "Davide Whitakere! Otevři ty zatracený dveře!"
Otevřel v pyžamu s očima zalepenýma jako čerstvě narozené kotě. "Davide! Probuď se! Vstávej ty budižkničemu, probuď se! Davide oni je zabili, všichni jsou mrtví! Davide, potřebuju něco na sebe, vím přesně co udělám vím to - AU!"
Ani si nevšimla, že jej popadla za ramena a třásla jím, mluvila tak rychle, až mu nezbylo nic jiného než jí vrazit facku.
Odskočila, chvíli se na něj dívala a pak napřáhla ruku a rozhodnutá mu vrazit pěst do zubů, na něj skočila.
Uhnul a ona upadla.
Sehnul se a vzal ji za ramena, objal její útlé paže a zvedl ji na nohy, aby ji mohl posadit na to své hloupé křeslo.
"Ani se nehni, přinesu ti něco na sebe a udělám ti čaj." Vzal ze skleněného konferenčního stolku plechovou krabičku s cigaretami a popelník a spolu s trochou zvětralého piva co zbylo v lahvi pod stolem, jí to včechno vrazil do rukou.
Když se vrátil s nepřítomnným pohledem zírala z okna a hrála si s tím starým prstenem co měla na ruce.
Podal jí věci co našel. I hadry co on už odmítal nosit, ona nějak přetvořila na padnoucí šatstvo.

Přecházela mu po bytě z jednoho kouta do druhého v kalhotách od svátečníhu obleku, které už David neoblékl v teniskách, které se zdály akorát tak rozpadnout a té divné košili, co měla tak podivný červený vzor, že se prostě zdála lososově růžová.
V jednu chvíli ji natolik naštvalo, že kalhoty padají, že nakopla novou krásnou skříňku s čajovým servisem, rozsypala tím sklo po koberci a ignorujíc fakt, že se asi nechová jako příkladná návštěva si došla do Davidovy ložnice pro jeho oblíbené červené šle.
Stejně, ale následující desíky minut věnovala přecházení z místa na místo, jako zvíře v koutě, šílené zvíře zahnané do temného smradlavého kouta. Vypadala v tom pánském oblečení, jako pěkný zženštilý muž.
David dlouhé minuty přemýšlel jak ji oslovit, protože stále neznal její jméno.
Pak se prostě jen zvedl a popadl ji za ramena, jako to udělal už předtím.
"Řekneš mi laskavě, co se děje, že tu ve čtyři hodiny ráno takhle šílíš?!" Zavrčel.
"Ne, tobě ne Davide, tohle je pro uši někoho jiného." Ušklíbla se, ale nebyl to křivý úsměv, který by měla pod kontrolou, tenhle se křivě rozjel do všech stran a nevěstil nic dobrého.
S tím odešla do jeho pracovny a aniž by si on dovolil cokoli namítat, tak do velké obálky naskládala několik velmi zvláštních dokumentů.


Russell T. měl rád jarní rána, vždy vyšel před dům a nadechl se čerstvého vzduchu, na své příjemné skotské zahradě. Toho rána, ale byl připraven o svou druhou oblíbenou činnost, protože samým leknutím upustil překapávanou kávu a rozbil svůj oblíbený hrneček.
Na jeho zahradě stála modrá policejní budka, přesně ta, kterou znal z televize a kterou ve své hlavě sám provázel vesmírem. Neuvěřitelný výjev před jeho očima se zdál ještě nadpřirozenější, než mohla popsat filmová plátna. Zdála se, jako by vyzařovala slabé světlo a jinak prostě nic jiného nedělala.
Byla větší, než se zdála, ale určitě byla větší uvnitř, protože i když tomu všechno nasvědčovalo, nechtělo se mu věřit, že kanadský žert by mohl být tak dokonalý.
Nedaleko stála osoba u které bylo těžké určit pohlaví a její vzhled snad nemohl umocnit celý ten výjev víc. Bílé tenisky, ohrnuté kalhoty s nesmrtelným mafiánským proužkem, lososová košile, zastrčená do kalhot a bordové šle. Platinové krátké vlasy a husté černé obočí, labužnicky kouřená cigareta a úplně ignorující veškerenstvo okolo sebe.
"Ahoj Russelle, mám pro tebe velmi zajímavou nabídku." Ušklíbla se, bylo jasné, že ten hlas patří ženě.
"Jsem Doctor a ty začneš velmi brzo natáčet."
A jeho život se otočil vzhůru nohama.


I am Doctor Who - 2. Naštvaný motýlek

7. srpna 2013 v 9:11 | Haku Collins |  I am Doctor Who
"Když sem byl menší, chtěl jsem být fotbalista. Znáte to, kopání do mičudy, myslel jsem jak je to ušlechtilý a super." Upil ze svého šálku s automatovou kávou.
"To je dobrý, teď vám nemůžu říct co jsem chtěla být já, budete se mi určitě smát." Potáhla ze své cigarety a ušklíbla se. "Já sem chtěla bejt ochutnavačka jídel, jakože prostě budu jíst ty samý jídla jako ti králové a tak, samý pochoutky a dostávala bych za to zaplaceno." Zašklebila se, měla zvláštní obličej trochu připomínala muže.
"Tak to je opravdu dobrý, sakra vychytralý." Uznale kývl než se začal smát, on měl taky zvláštní obličej, hodně dělal fakt, že měl nepřirozeně světlé obočí oproti tmavým vlasům.
"Z fotbalisty na Doctora? Jak se to stalo?" Ptala se dál.
"Zkouším to všude, třeba se chytím." Pokrčil rameny, "koukám, že by sázíte na to, že hledají ženskou."
"Nikdo nikdy neřekl, že by to ženská bejt nemohla. Třeba se chytím." Napodobila jeho ton, zvedl neviditelné obočí, na podobně starého muže, měl nečekaně roztomilé rysy a vystupování.
"Hodně štěstí," kývla.
"Vám také hodně štěstí." Usmál se.
S tím se rozešli a jemu se život obrátil naruby.

Několik měsíců na to, ji potkal večer mezi karavany. Měla na sobě úplně stejné oblečení, kouřila úplně stejnou cigaretu.
"Přemýšlel jsem nad tím, proč mi štáb tvrdil, že mezi uchazeči, žádná žena nebyla." Pronesl zamyšleně. "Těď už jim věřím..." Protřel si oči, sundal motýlka. "Smím si tě vyfotit, abych si zítra ráno nemyslel, že už jsem přepracovaný?"
"A pak to někde najdu na netu pod názvem: Matt Smith potkal Pána času?" Ušklíbla se, ale pokynula, že s tím nějaký problém nemá.
Vyfotil si ji telefonem a stále u toho nevěřícně kýval hlavou. Jako by tomu stále nevěřil.
"Myslel jsem, že si ze mě dělají legraci, Steve... tomu nikdy nemůžeš věřit ani slovo, ale pak mi ukázali, že mezi těmi jmény není žádné ženské, ukázali mi fotku Toma Bakera s tebou, deníky Davida Whitakera... Jak je tohle možný?" Vypadal úplně ztraceně.
"Pojď, celej se klepeš." Vzala ho ra rukáv a dotáhla ho do jeho karavanu, usadila do křesla a vybrakovala ledničku.
"Je pravda, že se bojíš krve, proto v seriálu nesmí být?" Zeptal se.
"Jo, přesně tak." Kývla a vzala si sklenici džusu.
"Proč všechno tohle?! Jaký to má smysl..." Zdál se naštvaný.
"Dělám to, protože vím, že to smysl má." Mluvila tiše.
"Ale samozřejmě to nikdo nesmí vědět, to čekáš, že ti na to někdo skočí?" Vrčel, jako vzteklý pes.
"Poslouchej, svět ze kterýho pocházím, je hnusnej, zlej a odpornej. David Whitaker si ze mě udělal sprostej kšeft, všichni tady máte ze mě kšeft. Co bys dělal, kdybys chtěl něco změnit a najednou jsi měl k dispozici tisíce hodin materiálu, který si můžeš drobnými změnami upravit podle svýho? Tohle je moje poselství Matte. Dělej svou práci dobře a bude tě naplňovat, já po tobě nic víc nechci." Mluvila jako kdyby byla jen někým z televize, plamený a těžko uvěřitelný proslov.
Ale on ji poslouchal.
"Tvůj svět? Co je tvůj svět?" Zeptal se s obličejem v dlaních, sledoval ji těma zelenomodrýma očima, jako by nechtěl slyšet co... bude.
Mlčela, protože on nebyl ten co by chtěl tohle vědět, on nebyl ten zlý, on si to nezasloužil, on jen nechtěl, aby s ním někdo manipuloval jako s hračkou.
To dělala? Manipulovala s nimi jako s hračkami?
"Když se zejtra vrátím a vezmu tě někam, kde se ti bude líbit, přestaneš se na mě zlobit?" Zaculila se.
"Zapomínáš koho hraju, já vím, že už se nikdy nevrátíš." Ušklíbl se.

M. Smith - 7x14 Doctor Who

I am Doctor Who - 1. Ona

6. srpna 2013 v 22:42 | Haku Collins |  I am Doctor Who
David Whitaker měl za sebou náročný den, téměř celý jej strávil ve studiu jako posledních několik měsíců.
Spokojeně si dal cigaretu, nalil si skleničku vína a v županu se uvelebil do svého oblíbeného, absolutně nepohodlného, futuristického a podle všech měřítek velmi moderního křesla. Bylo z nějakého úplně šíleného materiálu a pronikavě vonělo plastem, snažil se tu vůni nevnímat a užívat si toho pocitu, že vlastní tak speciálně moderní věc.
Vždy měl radost z moderních a pěkných věcí a po úspěchu Doctora Who si nějakou mohl občas dovolit.
Samozřejmě, že usnul, usnul ve svém nepohodlném křesle a noviny jej přikryly jako deka, dokud se neozval zvuk, který jej trápil už několik desítek dní.
Domovní zvonek, velmi děsivý zvuk, který téměř neznal.
K němu totiž nikdy nikdo nechodil, bydlel totiž tak daleko od všech myslitelných tras svých přátel, že kněmu přišli výhradně na pozvání a jeho dům vypadal spíš jako mimozemská tvrz, takže jej víceméně všechno okolí ignorovalo.
Jediná osoba, která byla schopná zvonit, totiž bude asi hodně moc naštvaná.
S mimozemskejma je většinou potíž v tom, že prostě nevíte co udělají, když je naštvete. Třeba vám nějakou hnusnou věcí vysajou mozek, nebo si z vás udělají předložku pro svoje futiristické křeslo... Nebo si z vás udělají křeslo.
Zvedl se, do koutku úst si strčil novou doutnající cigaretu a prostře odešel otevřít.
Kdyby David v té době věděl, jak bude za pár desítek let vypadat jmenovec Bowie, pravděpodobně by jeho první asociace od té osoby za dveřmi vedly právě k němu. Jen ten obličej postrádal ten pečlivě barevný makeup.
Tahle osoba, křehce ženská, ale v mnoha ohledech matoucí svými mužskými aspekty Davida fascinovala, každým atomem svého těla.
Vešla dovnitř aniž by se ozvalo jakékoli slovo, či alespoň pozdrav. Zamířila až do obývacího pokoje, kde zůstala stát a přejela pohledem po všech předmětech v místnosti, pak její pohled zaboudil k hodinkám na ruce. David neviděl detail, ale byl si jistý, že nejsou jen tak obyčejné.
Svalila se do jeho oblíbeného křesla a pokynula hlavou, aby mluvil, nezdálo se, že by pochybovala o tom, že by David nevěděl jaké téma myslí.
Jenže David mlčel.
Docela se sám překvapoval s jakou hranou ignorací tam tak stál a kouřil. Většinou když uvažoval nad tím, co by dělal, kdyby se náhodou vrátila, tak poskakoval na místě.
"Prostě jsem tě chtěl znovu vidět a věděl jsem, že tě tohle přiláká." Pronesl s pokrčením ramen, vlastně ho tohle napadlo asi před pěti vteřinami, doopravdy to prostě bylo tak jako to vypadalo. Prostě jej jednoho dne napadlo, že by se z toho dal udělat skvělý příběh a napsat scénář, už bylo tak zatraceně jednoduché.
"A proč Doctor?" Zabručela otráveně, zatímco luštila zadní stranu novin.
"Protože jsi mi vyléčila srdce." Usmál se David svým nejlepším úsměvem.
"Ještě, abys nekecal Dave, hoď na sebe něco normálního a vem klíčky, mám chuť na třešňovej koláč a pintu dobrýho piva." Pronesla a i když jí neviděl do obličeje, tak slyšel jak se potutelně šklebí.
Tak jsem to udělal, prostě jsem se oblékl a i přes značnou únavu jsem se vydal s tou interesantní osobou k autu. Se slovy: Umím pilotovat vesmírnou loď, myslíš, že ti nabourám jenom auto? mi vzala klíčky a sedla za volant.
Doufal jsem, že náš primitivní systém silnic je skutečně tak primitivní, že to to skutečně nenabourá.
Koupil jsem jí koláč, pintu piva a málem se propadl hanbou když si k tomu objednala i led a brčko, prej to dělají v japonsku. Sledovalo nás ostřížím zrakem asi deset štamgastů a já u toho srkal kávu.
"Ukradla jsem díly co se mi nelíbily." Pronesla s úšklebkem čekajíc na moji reakci.
"Cože si udělala?!" Nevědomky jsem se zvedl, asi jsem uspokojil její prvotní vztek z toho, že jsem ji použil jako postavu pro seriál. Dalo mi docela práci se uklidnit.
"Musela jsem Dave, protože jsi korunovanej imbecil." Zavrčela najednou, až jsem se zhrozil, že jsem to přehnal. Přehnal?! Ona mi ukradla můj seriál!
"Davide, já utíkám před vlastníma," zarazila se a slovo: lidma, pronesla se zvláštním podtónem, který jsem nedovedl rozluštit. "A ty uděláš takovou blbost, že přesně ukážeš na to, kde jsem a že zase pořušuju zákon? Došlo ti vůbec, co děláš?"
"Jak sem tohle asi mohl vědět? Ty mi nejdřív brečíš na rameni a pak mě vezmeš někam úplně neznámo kam a převrátíš mi život naruby a pak si prostě jen tak odletíš?" Zvyšoval pomalu David hlas.
"A cos čekal?" Zeptala se zhnuseně. "Ty jsi zase převrátil život mě! Co myslíš, že se mnou udělají, až přijdou na těch 2000 epizod Doctora Who?! Který náhodou lítá ve stejný lodi jako já a nebudu ti říkat další podobnosti, protože bys je určitě použil!" Zarazila se a pak se na mě vážně podívala. "A já stejně vím, že ti to jednou řeknu, protože by to tam jinak nebylo."
Nějak jsem jí po té číslovce přestal poslouchat a klesla mi brada.
"Počkej zpomal, co tím chceš říct 2000?" Úplně jsem zapomněl na to, že se hádáme. "Vždyt... my budeme, hele tohle není možný, smlouvu s Willem máme jen na pár měsíců a on asi odstoupí dřív, protože už stejně..." Přerušila mě.
"Víš co Dave? Přestaň mi tady kecat nesmysly o tom, že končíte. Protože když už jsi to zamotal, tak skončíme až já řeknu." S tím se zvedla a opravdu nakvašeně kamsi kráčela, hodil jsem na stůl dvoulibrovku a chvátal za ní.
Když jsem za ní spěchal, chtěl jsem zavolat a došlo mi, že vlastně nevím jak se jmenuje. Nikdy jsem to nevěděl, Doctor jsem nevymyslel já, prostě to někoho napadlo a už jsem to neřešil.
Tak to ze mě vypadlo, podveřerní zapadlá část Londýna a prázdná ulice. "Doctore!"
Zastavila se a otočila, "přidej ty ňoumo, copak nechceš vidět velkofilm Petera Jacksona?"
Doběhl jsem ji a zeptal se, kdo je Peter Jackson.
"Muž, který oživil Středozem." Ušklíbla se. "A mě."