I am Doctor Who - 4. Ale já nechci!

9. srpna 2013 v 3:19 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Vykročila po studené zahradě a po dvou, třech nejistých krocích se její kolena zlomyslně podlomila a ona klesla do náruce studené ojíněné trávy. Její rozpálený obličej se opřel do studených stébel, nefoukal vítr, jenom mráz, který polevoval po brzce listopadové noci.
Steve, ten podsaditý mužík v modrém županu se jí vydal pomoci, ale ona nepřijala jeho ruce a chvíli se zdálo, že jej chce odstrčit.
Rychle pochopil všechny ty tajné náznaky a nenápadné řeči o té skutečné povaze úžasného Doctora, všechn pravdy napsané v tajných denících po Russellu T.D., nebo jiných. Chybějící kolečko v hlavě Steva Moffata scvaklo na své místo a skřípající a kvílející stroječek v jeho hlavě se brzy dostal do přijemného rytmu, tikajícího hodinového stroje. Aniž by svou přehnanou galantností a starostí o tu osobu, urazil to obludné ego, které se ukrývalo pod platinovou hřívou, nabídl hrneček čaje.
Sebrala se ze země a bylo jí jasné, že tenhle muž je ideální ke spuštění laviny, tenhle muž umí číst ve tváři a umí číst v tom co mu řekla dřív, než se sem dostala a dřív než si uvědomil že ji vůbec poslouchá.
S obálkou Davidových dokumentů se s nosem vystrčeným, až k obloze, snad ve snaze napravit své antré, vkráčela do Stevova domu a našla kuchyni. Byla prázdná, naštěstí Steve vstával dřív než jeho žena i se synkem.
Pohledem jej usadila a položila před něj tu obálku.
"Zná někdo tvé jméno?" Zeptal se Steve, na obálku majetnicky položil paži a sedoval osobu, která v jeho kuchyni prohledávala všechny skříňky kam se dalo schovat něco k jídlu.
"Jistě, moje rodina." Takovou lidskou odpověď z jejích úst nečekal ani jeden z nich.
"A proč Doctor Who?" Zajímal se.
"Nevím, vymyslel to někdo kdo mě nikdy neviděl. Je to divnej pocit, jako když se otáčíš za novou přezdívku, není to ani týden co jsem přišla na tuhle šaškárnu a pro tebe to bylo skoro čtyřicet let." Vzala konvičku s překapávanou kávou a dva hrníčky.
Podívala se do očí toho muže s kudrnatými vlasy a nadechla se skrze zaťaté zuby.
"Kdo jsem Steve, kdo je ten muž, kterého neznám a má být mnou. Řekni mi to Steve, protože vím, že ty ho znáš, protože víš kdo je, protože ty víš kdo je ten člověk, kterého viděl David Whitaker když mě spatřil. Vyprávěj mi o něm Steve." Ty oči, které se na něj dívaly byl on. Byl to muž príliž živý na to, aby jen tak snadno zemřel, nebo prohrál.
Ale mlčel, mlčel dlouho a dlouho upíjel kávu, než se odhodlal promluvit.
"Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly." Řekl jen, tiše, jako když hodnotíte tenkou knihu, jejíhž děj je těžký pro jedno srdce.
Chvíli se na něj dívala, pak se hořce pousmála a rozdrtila mezi zuby pár špatných myšlenek a slov.
Naklonila se nad stůl, blíž k němu, "já už v pekle jsem dost dlouho. Je na čase to zkončit."
Zaraženě se na ni díval.
"Doctor... má nějaký svůj národ, někoho takového? Má Pány času, že ty lidi..." Najednou její očí zachvátil požár zloby.
"Nech je úplně všechny zemřít Steve, úplně všechny, nech jenom... mě." Setina sekundy pohledu šílence a pak se zvedla a zastihla paní Moffatovou těsně před záchvatem žárlivé scény.
"Dobrý den paní Moffatová, jsem Doctor, parkuji na zahradě." Vyskočila na nohy jako laňka a chopila se ruky naprosto šokované paní, proměna jak od herce s výstavkou zlatavých sošek, kdyby to šlo tak by snad i přeskočila stůl. "Víte, možná to bude znít divně, ale neměla byste půjčit něco více ženského? Občas si mě pletou s mužem, víte docela mne to uráží."
A tak se v předsíni malého domku se zahradou objevily polorozpadlé bílé Conversky a v šatně pár nepadnoucích šatů Davida Whitakera.


"Dědečku, proč to dělají, proč nám tohle dělají. Tohle věchno přece není naše vina... " Seděla vedle stařičkého muže v temné a vlhké cele.
"Abys mohla někoho obvinit, nepotřebuješ nutně viníka." Usmál se starý muž, nezdálo se, že by měl strach z toho co jej čeká. "Děkuji ti, že jsi mi řekla co jsi udělala, teď budu mít pocit, že jsem s tebou mohl strávit daleko více času, když jsem tě vídával v televizi."
"Myslíš, že jsem udělala správnou věc? " Zeptala se, křečovitě se ohýbajícíma rukama si třela oči.
"O tomhle bys vůbec neměla přemýšlet takhle. Jsem na tebe neskutečně hrdý." Podíval se na ni.
"Ale je to moje vina, že vám tohle udělají... dědečku, to já vás odsoudila na smrt." Vzlykala.
"Pleteš se, tys nevolila mezi dobrým a špatným, ale mezi špatným, nevyhnutelným a nutným..." Brumlal starý pán, "když už víš, že s tímhle nemůžeš nic dělat, tak toho využij, oni už na tebe nebudou mít takovou páku jako dřív. Teď se zvedneš a už se sem nikdy nevrátíš, přijdeš jenom, abys tu šílenost zastavila, nebudeš stát nikde na náměstí a nebudeš se dívat. Rozumíš mi?" Chytil ji za bundu a vyzvedl na nohy, měl stále překvapivou sílu.
"Buď silná, silná jako můj Doctor a buď stejně úžasná, chytrá a dokonalá. Celý vesmír se spojí, aby byl tvým spojencem." S tím ji strčil do ramen tak, že propadla dveřmi dovnitř, zavřel dveře a klepl ze strany na ten chytrý stoj. "Leť, tam kde je bezpečno."
"Ale já nechci!!" Bušila na dveře.
A loď ji odnesla za Davidem.
PS: Kdo mi věří, že když mne napadlo, že bych to mohla připodobnit té poslední scéně se Susan, měla jsem už napsanou poslední větu s Davidem?
(Susan zůstala s mužem jménem David.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marylou Marylou | Web | 19. srpna 2013 v 21:32 | Reagovat

Po tom, co jsem ti překládala to video, chápu, jak si to myslela s tím koncem :-D.
Paní Moffatová to vzala vážně klidně, já na jejím místě bych takhle určitě nereagovala, i když... ^^
Co ti na to jinak říci? Ono je těžké něco napsat, když člověk musí (i když to slíbil xD). Dobře zasazený Moffat do příběhu ;-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama