I am Doctor Who - 5. Tíha viny a váha ticha

11. srpna 2013 v 21:08 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Jakou váhu má ticho?

Oheň, který který hoří uprostřed tvé hrudi a žene tě životem, jako splašený vlak a nutí tě bojovat, za každý možný nádech.
Kolik jich zbývá, když se díváš do lesklé helmice ozbrojence a on na tebe míří zbraní, kolik ti zbývá úderů srdce, jakou váhu má tohle ticho?
Jak se cítí člověk, kterému tvrdili, že není člověkem? Který má city a emoce, ale ti kteří sebe samé lidmi zvou mu nadávají do plastu a bezvýznamného masa? Jakou váhu má ticho, když poprvé vidíš slunce a mraky?
Jaký zvuk vydává uhasínající oheň v lidských srdcích?
Neměli jména, neměli identitu, byli jen expozicemi v muzeu, jednadvacet tváří bezejmen.

Když se systém zbavuje nevinných, svědků bezpráví a mučedníků, je jenom ticho, když doupou po holé naději, která je to jediný co jim zbylo, je vždy ticho.
Než se rozezní salva, oslava utopie, oslava zničení odporu, stihneš zavřít oči a uronit poslední slzu.

Desátý sledoval oblohu a mraky, nic nádhernějšího v životě neviděl a z toho oslnivého světla mu slzely oči, plakal a ani se tomu nebránil. Smířený s osudem sledoval mračna na obloze, která se přelévala mezi sebou jako mléčná nadýchaná pěna, když zazněl první výstřel.
Kolik odvahy toho mladíka musel stát ten akt, ta chuť po životě, ten euhasínající plamen, který teď někdo udusal podrážkou když mu těsně pod lopatkou prohnal kulku. Co vede odsouzence k útěku? Když všechno je tak beznadějné, že volíte mezi zbabělou a zároveň hrdou smrtí ve vzpřímeném postoji s hlavou zvrácenou k obloze, nebo mezi hrdou ale hloupou smrtí s kulkou v zádech, zatímco se snažíte prchout?
Jakou váhu má teď ticho, když vás od smrti dělí jen rychlost zmáčknutí spouště vaším popravčím, kterému nestojíte ani za tolik, aby vám pohlédl naposledy do očí?
Vidět umírat všechny, které znal celý svůj kratičký život, trhalo by mu to srdce, kdyby nevěděl, že je bude za okamžik následovat, ani necítil kulku, která jej poslala k zemi, podlomila se mu kolena a temnota jej pohtila ještě dřív, než dopadl na zem.

David Tennant - DW

"Prober se, slyším tvé srdce... no tak, sluníčko, šup... " Zamžikal a musel se snažit, aby se rozvzpomněl na to jak zvednout víčka a nechat oči otevřené.
Pohlédl do neznámé tváře, která se usmála a pak se mu rozostřila a on spatřil oblohu, byla stále modrá, jen tmavěji a některé mraky měly růžový odstín.
"Ahoj." Usmála se cizí tvář a ta jemná dlaň jej pohladila po tváři.
"Ahoj," odpověděl té milé tváři. "Proč?" Zeptal se tiše.
"Já ti to neumím vysvětlit." Sklopila pohled a pomohla mu se posadit.
Jeho dech se zasekl hluboko v hrdle, jen proto aby se z jeho zraněného nitra mohl vydat křik a v uhasínajícím plameni jeho nitra zkutý žal. Křičel a štkal, jeho oči, ty vyděšené oči obviňovaly celý svět a odmítaly se smířit s tou pravdou, která se mu ostrá jako žiletka pomalu prokousávala k srdci ve snaze jej zastavit. Zastavit to tiché buch, buch schované v kostěné klícce, si teď přál i on sám.
Držela jej a tiskla si jeho hlavu k sobě, jen aby ta těla neviděl.
Jeho kat jej nedokázal zabít, nedokázal vystřelit, nedokázal jej donutit odejít z tohohle světa a v tomhle pekle, mu svým milým činem omlátil obličej o realitu.
Dvacet těl ležících v trávě, v kalužích krve a potrhaných šatech.
Obličej s vytřeštěnýma očima mladičkého jedenáctého, který se pokusil utéci. Tváře druhého a čtvrtého, kteří snad jen spali. Patnáctý a šestý se drželi v posledních okamžicích za ruce. Klubíčko šatů, které dřív bývalo osmým. Dvacátý opřený o zeď, kterou zdobila i šmouha jeho krve, vypadal jen, že v poledním žáru usnul.
"Proč?!" Chtěl vědět, ale ona mu to neuměla říci.
"Musíme odejít sluníčko, pojď, zvedni se na nohy..." Vytáhla jej na nohy, zlomeného muže, zničenou bytost, semletou v soukolí systému a odporných myšlenek. To, že vznikl, byla její vina, obludná vina, která ji nutila, každý den otevřít oči a jít zachránit ty drobečky duší, které si mohla dovolit zachránit.
Ani se na své bratry neohlédl, ani jim nezatlačil víčka, protože on nevěděl, že by to byl poslední akt úcty, který by mohl projevit a ani ona to neudělala, protože chtěla ulevit svému srdci a pomoci, té poslední živé duši, která po tomhle masakru zbyla.

Jak moc táhle vina duši do temnot?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 11. srpna 2013 v 21:16 | Reagovat

nová parádna časť! :) a ten gif k tomu s mojim Doctorom ach <3

2 Haku Haku | E-mail | Web | 11. srpna 2013 v 21:25 | Reagovat

[1]: Děkuji, já tu teď brečím... jsem z toho naměko :D

3 Marylou Marylou | Web | 19. srpna 2013 v 22:29 | Reagovat

Jen ta představa Davida jako onoho desátého, který si všechno tohle prožil - to by byla role přesně pro něj - a ještě k tomu Matta jako jedenáctého, kterého zabijí při jeho prazvláštně-úžasně-sladkým běhu... Běhá mi z toho, přinejmenším, mráz po zádech. Ne, je to horší...
Ale děsivý je na tom fakt, že tohle napíšeš a vzápětí se díváš na Womb, je to normální? xD

4 Haku Haku | E-mail | Web | 19. srpna 2013 v 22:33 | Reagovat

[3]: To je úplně klasický u mě, já nevím, že se něčemu takovýmu divíš =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama