I am Doctor Who - 7. 451

12. srpna 2013 v 21:14 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Oblékneš pohřební šat, ale i když nemáš rakev u které bys mohl plakat, stejně to neznamená, že nemůžeš projevit smutek nad ztrátou.
Stála u pomníku v Greenwich, zírala na dešťovou clonu, když za sebou zaslechla kroky. Ten muž se objevil odnikud a když se otočila, nestihla si ani prohlédnout jeho obličej, protože se jí zatmělo před očima.
Dostala pěstí do tváře, upustila deštník, který ji bránil před zběsilým deštěm a upadla na zad.
Popadla se za zlomený nos a než si uvědomila, že své ruce měla směřovat jinam, ten kdosi ji popadl za límec a jeho pěst se odmítala zastavit, před tou tváří špinavou od zředěné krve.
Muž v černém s tváří ožehnutou plamenem stále hořel, ne však vně, plameny které jej spalovaly hořely uvnitř.
Nenávist ve své lepkavé a spalující podobě, obludné množství černého hořícího asfaltu uprostřed duše toho člověka, kterého od těch pocitů osvobodí jen smrt a uvrhne do ničeho, tam kde obchází temnota, a čeká, a ty víš že čeká.
Popadl ji za kotník a vlekl ji po rozpraskaném betonu pryč.
Nikdo nemohl být vědkem téhle malé velké války, protože se déšť zdál skutečně natolik velkým nepřítelem pro všechny londýňany, že ani ti nejodvážnější nevyšli do ulic.
Vyškubla se mu a dala se na útěk, on za ní, bestie s krví podlitýma očima se pokoušela ulovit hrdličku, která měla křídla od krve a v pařátech stále stopy kůže svých obětí.

Celý vesmír se smrskl na několik kratičkých úkolů pro dvě bojové linie, jako šachová partie, kde jsou oba černí.
Dýchat a utíkat, nebo zabít a zničit?
Po jejích rukou si hledaly cestičku drobné říčky krve a jeho ruce zase nesly známky po silném úderu a klouby pod červenými šmouhami odhalovaly bělavé ostrůvky koubů.
Doběhl ji a skočil po jejích nohou, objal paže kolem jejích kotníků a ona s výkřikem upadla do trávy, otočila se, aby mu mohla zarýt do tváře nehty.


Zdálo se, že na těch několik desítek minut pouze ve studiích vypadl proud, jak je tedy možné, že se ozval ten zvuk? Ten který tu všichni znali a pro které byl jen pohádkou?
Tenhle byl, ale trochu jiný, zdálo se, že je čistý přijemnější a o dost jasnější.
Všichni se zmateně rozhlíželi, jen Steve se zvedl ze svého křesla a udělal pár rozhodných kroků kupředu, když se zhmotnila. V zeleném světle, které se spustilo pokaždé když vyletěla elektřina si toho zjevu nejdříve nikdo nevšiml.
Když elektřina naskočila, tak se zdálo, že se život ve studiu zastavil.
Nikdo nebyl schopen udělat jediný krok, jediný pohyb, protože se najednou objevila před zeleným plátnem, během okamžiku a nevypadala jako ta co používali oni, tahle slabě zářila. Tahle modrá policejní budka jemně poblikávala a byla skutečná, byla živá.
Několik desítek lidí sebou cuklo, když se pootevřely dveře a z té malé budky vyšel muž. Ozval se ženský výkřik od blondýnky po Stevově boku. Ten muž, který držel ženské tělo v náručí a nechával za sebou cestičku z kapiček její krve, vypadal přesně jako mladý pan McDonald, kterého tu všichni znali pod jiným jménem a který stál nedaleko a snažil se popadnout dech.
"Prosím... prosím pomozte mi." Zastavil se bezejmený muž a sklopil tvář k ženě, kterou držel v náručí. Bezvládné tělo s platinovými vlasy téměř nikdo z nich neznal, nikdo nevěděl kdo je, nikdo až na jediného a ten se vrhl kupředu, přes svou podsaditou postavu a razil si cestu zvukaři kameramany.

"Je to dobré, děkuji." Kývl bezejmený a sledoval zmatený pohled Davida Tennanta, nikdy si neuvědomovl, že by viděl hůř než je průměr, ale s brýlemi na očích si všímal jemných tiků hnědých očí a všímal si toho zmateného dechu, který ovládal tělo toho muže, který mu přinesl kakao se slovy: "Jsem si jistý, že ti bude chutnat."
Koho by nepřekvapil člověk, který vyšel z modré budky a vypadá přesně jako vy.
"Vím, že máš spoustu otázek Davide, ale já ti je nemohu zodpovědět, protože to nechceš vědět. Možná máš právo znát pravdu, ale ty si to nezasloužíš. Protože by tě užírala a zničila by tě, sežrala by tě zaživa Davide a ty jsi dobrý člověk. Děkuji za kakao a za brýle, ale já musím jít dál." S tím se bezejmený odvrátil od Davidova obličeje a věnoval se jenom kakau.
"451... 451." Povzdechl si později, když už byl sám. 451 je číslo, které se podezřele točí kolem knih a příběhů, ke kterým by se nejlépe hodila definice dystopie.

Jana Knauerová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marylou Marylou | Web | 19. srpna 2013 v 23:18 | Reagovat

Že by jeden z těch, co pak zabila? Kdo ví... Ty to víš ^^.
Setkání desátého s desátým, které se později odrazilo i v DW. Yay! ^^
Celkově tahle povídka je psaná jako cestování časem. Někdy je to trošičku matoucí, ale díky tomu je to originální ^^.

2 Haku Haku | E-mail | Web | 19. srpna 2013 v 23:22 | Reagovat

[1]: jop =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama