Září 2013

I am Doctor Who - 9. Druhá šance?

1. září 2013 v 2:23 | Haku Collins |  I am Doctor Who
Jestli tam bude nějaká nepřesnost, upozorněte mne prosím na to, je to delí dobu co jsem psala posední kapitolu, možná sem něco zapomněla. Jo a ta část, budete vědět která, tak je hodně přitažená za vlasy, nehledejte v tom něco víc, je to jen taková pohádka. Díly před tímto, prošly téměř neviditelnou editací, kvůli návaznosti.

Seděla v kostele, mlčela a hleděla do stropu.
Zachumlaná v černé mikině s hlavou zvrácenou dozadu se sluchátky v uších, sledovala běh hvězd na pečlivě malovaném stropě. Do uší jí zněl stařičký Mozart a okolí bylo tiché a klidné, krásná doba.
Voněla jako stromy, fialový efekt ve fotografiích, barevné oblčení a jen tolik elektroniky kolik je nutné. Čerstvé ovoce a sousedé, kterým jdete zalít květiny, protože jsou na dovolené. Mléko v lednici a cereálie ve skřínce nad dřezem.
Auto v garáži a kočka na stole, lidé, kteří ještě stále mají rádi svou královnu, kteří slaví narození mladého následníka.

Přišel, muž se zjizveným obličejem od ohně a s vyhaslým doutnajícím popelem uvnitř duše. Sedl si vedle ní a jen mlčeli.
Těžko říci, co se jim honilo hlavou, dvěma tak odlišným duším.
Když si z uší vyndala sluchátka a uložila je do kapsy usoudil, že je možná čas k rozhovoru.
"Dýcháš a žiješ, funguješ dál a stejně je tam v tobě pořád ta vina, která den za dnem kouše a hryže, každým dnem víc, zatímco si uvědomuješ jak moc špatně byl svět ve kterém jsme žili." Pronesl s hořkostí v hlase.
"Možná by bylo lepší, kdybych zemřel ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že to co dělám je ta nejsprávnější věc na světě. Je to ta nejušlehctilejší smrt. Teď je uprostřed mojí mysli a hrudi díra, která se mi připomíná s každým dnem, kdy tajím to co jsem, před svou ženou a svými dětmi. Řekla si, že si každý zaslouží druhou šanci, ale věděla jsi, že to je nejhorší vězení, že... vlastní mysl." Vytáhl krabičku těžkých a nejlevnějších cigaret a i přes to, že seděl v kostele si zapálil.
"Čtu, knihy, které jsme pálili na hranicích, dělám věci, které jsme zakazovali a přijímám názory, za které jsem poravoval, potkávám lidi, keré jsem nazíval lůzou a jsou to moji nejlepší přátelé. Co se stalo s tímhle krásným světem, co se stalo, že jsme nevyrůstali v takových rodinách jakou mám teďjá?" Mluvil tiše.
"Ty víš co se teď v dalších desetiletích stane, že se to tak zničí, že?" Řekl s tváři v dlaních, zdálo se, jako by chtěl plakat.

"Jistě, že to vím." Ušklíbla se. "Severní Korea a její útok na Ameriku, Japonsko a Rusko. Bláznivá malá zemička vyvolala světový bordel ve všem a božská Amerika rozhodla, že je třeba zbavit se komunismu úplně. Tak se zbavili, nádherně se zbavili veškerého komunismu a položili Čínskou ekonomiku, včetně těch ostatních. Ta chtěla vrátit půjčku od Američanů a když to udělali, z těch peněz je Číňani vybombardovali. Kanada začala střílet lidi utíkající přes hranice, stejně tak Mexiko. Evropa uzavřela všechna pobřeží pro lodě mimo ni. Obchod na celém světě se zastavil. Evropa chvíli vydržela, co se dělo v jiných kontinentech se pořádně nevědělo, propukaly epidemie a nakonec uzavřela Británie svoje hranice nadobro. Nastolili tvrdej režim, aby přežila a docela se jim to dařilo, než se začaly vytvářet pochybné ideologie, které určivaly, kdo má v zemi navrch, kdo by měl být lůza a začaly se rozvracet zavedené systémy. Zůstalo to tak po desítky a desítky let. Když se planeta konečně vzpamatovala z té ohromné křeče lidské civilizace a postupně se začaly otevírat hranice různých států a uskupení, tak už to bylo jiné. Stáli jsme na pokraji jiného údobí lidstva, proces globalizase se zastavil a veškerá věda se zabývala válkou. Tedy určitě ta Britská, protože Britové, chtěli vyhlásit válku celému světu. Chtěli z té naší krásné hrdé země udělat nestvůru a bestii, copak jsem to mohla udělat? Já která měla za ty lidi pořád ještě zodpovědnost i když o ni nestáli?" Sledoval ji a zhrozen tím, co slyšel, popel v jeho hrudi pomalu přestával doutnat.

"Tehdy bylo ještě poviné, aby se členové královské rodiny nějak angažovali v armádě, když se podařilo vynalézt tu největší skázu světa. Stroj času, byl to jeden z nejtajnějších programů v historii, dostala jsem se do toho programu s dalšími dvěma lidmi. Neméně fascinující na tom bylo to, že několik lidí, včetně těch dvou lidí ve výcviku který jsem ansolvovala a muže, který měl ten projekt na starosti, byli členy ještě tajnějšího odboje. Museli to být neskutečně inteligentní a odvážní lidé." Znovu se podívala do stropu.
"Museli to zařídit, abych se do toho programu dostala a pak mi ten jediný stroj poslali, nepřibalili ale žádnou zprávu. Neřekli mi co mám dělat, neřekli mi nikdy nic, protože chvíli po té akci byli všichni popraveni a to proto, aby se nepřišlo na to, kam se ten stroj ztratil."

"Nemohla jsem jej použít, věděla jsem co to je, ale nemohla jsem to použít, protože jsme byli tehdy pod 24 hodinovým dozorem, jen jsme to jakože nevěděli." Kývla, vůbec nebrala ohled na to, že vlastně vypráví člověku, který ji chtěl před několika dny, z jejího pohledu, zabít.
"Když přišel ten příkaz s tím, že budeme převezeni do vazeb a pak souzeni za velezradu. Myslela jsem, že to je můj konec, museli vědět, že jsem byla v tom programu se Strojem času, ale oni o nevěděli, vůbec mne nepodezírali, úplně mě minuli. Protože jsem byla dívka a bylo mi dvacet." Její hlas byl věcný, bez emocí, jako by mluvila o jiné osobě jen v ich formě.

"Jenže, když jsme byli každý ve své malé cele, už nebyl problém utéci, tam kamery nebyly. Utekla jsem, byla jsem tady v téhle době, jako když vzpomínáš na den, kdy jsi poprvé směl ochutnat něco, co bylo nedostatkové. Třeba banán, nebo čaj. Pamatuješ si to, jako si já pamatuji svůj první let v čase. Přistála jsem tady a šla do restaurace, objednala jsem si palačinky, jahody a kávu. Byla jsem v Japonsku, v krásné Evropě a v Americe, na Antarktidě v dávném Egyptě, než jsem se konečně odhodlala k tomu, podívat se do budoucnoti. Přiletěla jsem tam a viděla jsem svět podobný tomuhle, svět, který se vzpamatoval z agonie a stal se lepším. Nikde jsem neslyšela o Británii a jejím zlu, byla to stále ta krásná a milá země, plná skvělých komiků a knírků, motýlků a cilindrů. Pochopila jsem, že se něco stalo."

"Vrátila jsem se do šedesátejch, abych si něco ověřila a potkala jsem Davida a tím, jsem nco změnila. Protože on udělal něco co jsem nečekala. Vytvořil postavu podle mne. Vytvořil ikonu, podle které se pak partizáni, kteří operovali v Londýně a kteří mi doručili stroj času dovtípili, co jsem udělala a co musejí udělat oni.
Když jsem to zjistila, tak jsem v tom pokračovala. Mladíček, který chtěl být fotbalistou, ale měl nemocná záda. ´Nectěl bys být hercem, chlapče? To je také dobrodružství.´ Stařík, který si myslel, že už má hraní za sebou. Mužík, kterého jsem uklidňovala, když si myslel, že je to jeho vina, že to celé padlo. Dopisy ve schránkách, výlety na oběžnou dráhu... Návštěvy po nocích.
A pak jsem se jednoho dne vrátila do své cely a zjistila, že popravili mou rodinu, protože tuší... tuší...
Musela jsem to udělat, to čemu nebylo vyhnutí a nikdy toho nepřestanu litovat. Vina je obludná věc. " Nadechla se skrze zuby a podívala se na něj.

Byl bílý jako stěna.
A pak jí zašeptal několik slov.