Rozbitá cesta

26. dubna 2014 v 14:58 | Haku Collins
Došly mi slzy, vlastně se cítím docela dobře, tak nějak svobodně, volně a můžu zase dýchat.
Poslední týden jsem nemohl přemýšlet, existovat, dýchat na cokoli se soustředit. Se smiřujete s tím, že se něco může stát, ale nenapadne vás, že v poslední chvíli, kdy to vypadá, že to vyjde a ono to nevyjde, že vás to tak položí. Poslední článek jsem napsal v listopadu, protože jsem myslel, že když oživím Sebastiana na internetu, nebude tak bolet, že mi tak moc chybí jeho existence. Protože on je postava mě nejmilejší, není žádná jiná, která by byla mému srdci tak blízko, ale člověk nechce pokračovat v něčem co jen oddaluje tu bolest.

Sebastian mi jenom ukazoval, jak moc jsem závislý na něm, na tom člověku.

Vzhledem k tomu, že jsem nepsal, nebyl a nějak se neozýval, tak mi vyhodili blog z autoráku, nevadí, ten druhý se snad rozjede záhy po tomhle článku. Čím míň člověk píše, tím obtížnější je se vrátit.

Možná potřebuji jiný blog, kam bych přesunul všechny tyhle povídky, opravil je a zkompletoval, protože chci mít čistý štít, napsat těm co mi tu nechávali své krásné komentáře, víte, mít blog, na který vám chodí hodně lidí, je těžká práce, trvá to roky než něčeho takového dosáhnete a pak se jen snažíte přežít a mít na sebe stále vyšší a vyšší nároky, protože všechny možné stupínky, už jste prošli a nyní si musíte další stanovit sami.
Bylo spoustu blogů a roads-of-ruin vznikl zbytečně, jen z pouhého rozmaru a i přes to je velmi důležitý a komentáře na něm, mají větší váhu naž na tom druhém. Potřebuji místo, kde nebude nikdo z těch co mě znají, kde budu moci psát i nich aniž by na to mohli přijít, zní to sobecky, ale lidé jsou velmi zvláštní objekt pozorování, ne z hlediska nějakého živočišného, existencionálního, ale jenom skrze vztah vůči mě.
Mé vztahy vůči jiným lidem jsou velmi komplikovaná věc, těžko pochopitelná a těžko pochopitelný bude i tenhle článek.

Těžké jsou dny po bitvách, svedených na poli svých vlastních skutků, nejsou li náročné, že by po nich člověk potřeboval odpočívat, je ponechán sám sobě a pocitům v jejich nejupřimnější a nejbolestivější podobě.
Nepláču protože jsem bezprostředně mimo celé dění, ale trpím, protože to celé stále cítím uvnitř sebe.
Nevyšly mi ani přijímačky, ani zpíčený připuštění k maturitě, ani všechny ty další hovna co sem musel podstoupit nehledě na to domluvený přezkoušení s komisionálkou na které jsem vlastně šel jenom proto, abych podepsal, že odstupuji a že jdu v srpnu. Němčina je brutálně těžkej jazyk, prostě mi nikdo nevymluví, že je to jedonodušší než angličtina, protože doprdele není, protože angliština je všude, angličtina se používá na celým zasraným internetu, né v pěti zemích.

Nehledě na to, že je strašně těžký si přiznat, že je člověk sám o sobě hloupej, ne oproti učícím se mašinám, který nemají žádný sociální život, absolutně postrádaj nějaký koníček, nebo prostě žijou něčím jiným, než tou zkurvenou školou a tím, že se můžou posmívat tim, kteří prostě nejsou mašiny, trvá jim to dýl, nehledě na to, že tomu mohou věnovat několikanásobně víc času a nechat si od učitelky nasrávat do hlavy pocity vlastní hlouposti a zbytečnosti.

Rodiče mi zakázali chodit na brigádu, takže nějaké ježdění po republice se pravděpodobně nekoná.
Momentálně tedy uklízím byt, což překladu znamená, že do něj vracím příznaky své existence, poté co jsem se vrátila z intru. Sleduji Hannibala, což považuji za sebemrzačení a mučení, v rámci behaviorální sebeterapie se snažím zbavit panických ataků, které nastanou, kdykoli vidím nějaké zranění, či nějaká náznak čehosi podobného. Sebetrapie zahrnuje všechno co bytostně nemohu překousnout, takže jsem v poněkud zvláštním rozpoložení. Nejde jen o obyčejnou reakci na nastalé situace, které rozhodně jsou velmi stresující, ale přestože do techto situací se dostávám velmi často a lidé v mém okolí jsou velmi otupělí, dělá mi to velký problém, kolabovat v takových situacích je nebezpečné.

Ale mám rodiče a kamarádky, v takové situaci pochopíte, že ti kdo stojí za vámi jsou stálí ve svých kořenech a nehnou se. Neodsoudí vás i když se zdá, že jste špatní a zničení a celé je to vaše chyba.

Věděl jsem, že tenhle rok bude náročný a přestože ještě neskončil, už j příliš, je nad mé síly, ale pořád stojím, nepadám a nevzdávám se, protože já se nevzdávám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 R-nee R-nee | Web | 26. dubna 2014 v 15:03 | Reagovat

užasné:3

2 vrania vrania | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 14:09 | Reagovat

Najradšej by som ťa objala...
(Nemčina je strašne desivý jazyk...)

3 Gaz Gaz | 4. května 2014 v 0:39 | Reagovat

Učím se němčinu už třetí rok... a vím, jak se cítíš. Nějak není den, kdy bych nelitovala toho, že jsem začala. Asi i ty problémy se školou máme společný.
A taky bych tě nejradši objala. Toho si važ. Normálně lidi neobjímám. Jenom... koukej se držet, Haku Collinsi.
A byla bych fakt ráda, kdybys pokračoval. Tvoje psaní mi chybí.

(Nejt.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama