Já nemrtvý - 1.

6. května 2014 v 0:55 | Haku Collins |  Já nemrtvý

Bylo to ticho co mne doprovázelo na mé poslední cestě, bylo to ticho mírumilovné a jemné, jako ranní rosa, která čeká na svůj každodenní úděl zemřít v žáru slunce. Já neumíral každý den, taková věc, čeká na každého z nás jako speciální dar, jako něco co vám dýchá na krk, každým dnem víc a víc. Cítíme její přítomnost, každým dnem jako mrak ve slepém místě našeho zorného pole, číhá tam, připravena chopit se svého úkolu.

Někteří lidé zemřou tiše, zemřou zmožení nemocí, v noci za svitu hvězd si pro ně přijde světlo a přivede je do své náruče, někteří zemřou rychle a bolest a urtpení je krátké.
Na mne však čekala smrt, splozená ze samotné podstaty těch nejhorších lidských vlastností, zemřel jsem protože byl někdo příliš sobecký, chamtivý a prohnaný. Zemřel jsem zbytečně.

Podřízli mi hrdlo a rozřezali mé tělo na kusy a zabalili do igelitu, nechali mne ležet na černé skládce v lesích.
Neodešel jsem, pro mne světlo není, nepřišlo a neukázalo mi svou tvář, jako to dělají těm co jsou smířeni.
Dokud z mého těla neodehnily poslední kusy toho co bývalo mnou a nezůstaly jen bílé kosti, měl jsem tvář, krásnou tvář, plnou jemné kůže a plných rtů. Zvář s ostrými rysy a rámovaná slámovými vlasy.
Vzali mi jméno, vzali mi mne samotného, rozřezali mne a nechali mne vulgárně nahého odehnít v igelitech mezi plastovými lahvemi, starými pneumatikami a ledničkami.

Dokud nepřišel on, byl jiný než já, jeho srdce stále tlouklo a viděl mou tvář, já sám si nepamatoval už kým jsem byl, nepamatoval jsem si tvář, zmizel jsem a pomalu se měl rozpadnout, stát se nikým bloudícím mezi světy, protože mě nebylo dáno přejít do světla. Nebojoval jsem... v té chvíli už nemáte sílu bojovat.
Začalo pršet, cítil jsem déšť na rukou, cítil jsem své prsty, které hrávaly na klavír, jak hrají do vzduchu jemné melodie a pocítil jsem ve svých bezdechých plicích závan něčeho, co jsem nechápal. Mé srdce začalo tlouci a byla to ta největší bolest co jsem zažil, ležel jsem na jehličí, mezi jemnými prameny trav a plakal, jako malé dítě když se rodí z lůna matky, já se rodil zpět, z dimenzí za záclonou tohoto světa. Cítil jsem jak mi proudí tělem něco co jsem za života nevnímal, co jsem považoval za samozřejmé, co jsem cítit nechtěl a zapomínal na to.
Přišel ke mě, pomohl mi posadit mé tělo, poutník mezi světy.

Díval jsem se do jeho nádherné tváře, můj anděl, bytost, která pro mne přišla, když užnebylo naděje.
Sledoval jsem jeho prsty jak je namáčí do barevné temně modré hlinky, nakreslil mi na hruď obrazec a díval se při tom na mne. Nedíval se skrze mne, jako to dělávali ti, kteří procházeli a nevěděli, že šlapou po kostech mladého člověka, že šlapou po hrobě a že v pytli je rozřezaná zneuctěná mrtvola. Díval se na mne a dal mi ochutnat svých rtů, abych se rozvzpomněl.

Cítil jsem v očích slzy, setřel je hranou ruky. Vzal mou tvář do dlaní.
"Tvé křehké tělo, teď obracím nebi, modrá je barva nebe, vody a i barva tvého života." S tím mi na krk přivázal koženku s inkoustově modrým kamenem. "Budeš po mém boku, žít, budeš moci milovat, dýchat, dokud se nesmíříš můj maličký a neodejdeš do světla, tak jako ostatní. Je moc kruté pro tebe zůstávat ve stínech, hnaný nenávistí." Políbil mne na čelo.
Nerozuměl jsem jeho slovům, byl jsem vzdálený, jako letící, třepetající se papírový drak ve větru, viděl jsem jen jeho oči, které mne lákaly zpět, nezdálo se, že by patřil k nějakému národu, jeho kůže měla barvu čerstvého smrkového dřeva, ale jeho oči měly tvar mandlí, přesto nebyly šikmé. Ta mechová zeleň co mne v nich lákala, poutala mne k tomuhle místu a k tlukoucímu svalu v hrudi.

Ten čistý člověk, co předemnou klečel, zraněný uvnitř, srdce v jeho hrudi, to kreté mi nezištně dalo život bylo zlomené, praskliny v jeho křehkém porcelánovém povrchu byly nápadné i pro mé napůl slepé oči nově zrozeného tvora. Podíval jsem se znovu do těch očí a spatřil tu čistou bytost, ty upřimné oči. Uplakané upřimné oči příliž mladého muže, aby měl ve tváři vepsáno tolik slov, bolesti a tolik příběhů. Prsty mi probíhal jeho příběh psaný v drobných nitkách osudu, které se ke mne zase přichytávaly jako pavučinky, vzhlédl jsem k nebi, odkud z mraků vybíhaly.

"Vidíš je, že? Popiš mi jak vypadají." Jemný déšť mu smáčel rty, když ke mě mluvil.
"Tenoučké... pro pavouky." Řekl jsem ztěžka, můj jazyk odmítal spolupracovat.
"Ššš, jsi moc šikovný." Pochválil mě, jako když učitel chváli bystrého žáčka.
Přivinul si mne k sobě, když mne zahalil třpyt a temnota, příliš slabý na to, abych mohl existvat, mé tělo bylo jemné, křehké, jako nenatažený budíček bez klíčku. Cítil jsem, jak mi vkládá do těla zpět život.

Můj anděl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama