Já nemrtvý - 3.

12. května 2014 v 0:05 | Haku Collins |  Já nemrtvý


Byl jsem součástí východu slunce, aktu stvoření a zároveň smrti panny noci, noc byla studená, její náruč byla jako saténové rukavičky a za každým stínem skrývala své temné černé vlasy, které vás mohly lehce zmást a přivést k bytostem jimž byla matkou. Panna matkou stvůr, jako pana matkou božího syna. Žena, nastoupila na její místo, její náruč byla hřejivá a přišla v záplavě červeně, červánky provázely můj první východ slunce.
Plakal jsem, toho citu mi nebylo vzato, byl jsem jako novorozené dítě s moudrostí starce, cítil jsem všechnu moudrost pod svými prsty, cítil jsem tíhu i radost daru života i když mi jej nemohlo být dáno jako předtím.
Pod jemnou kůžičkou mých prstů bublaly představy a jasné vize budoucních dní, viděl jsem zelenookého na kolenou, zmoženého mučením a útrapami, které byly příliš na jeho křehkou duši, připravenou na strádání úplně jiného druhu. Ukradli mu jeho nevinost, degradovali jej, bylo mu dáno, zemřít a za znesvěcení své smlouvy s démony měl být vržen do jejich rozevřených tlam.
Neměl zlomené oči, měl ve tváři opovržení a vztek, ale jeho slabé tělo mu bránilo v tom dostát své pomsty na těch, kteří se dotkli míst, která mají být milována, se zlým úmyslem.
Nemohu dovolit, aby toto potkalo v mých očích ještě chlapce, já byl jeho ochráncem, né on mým... Jen to ještě nevěděl.
Vyšel z karavanu, mžoural do světla a pak mi pokynul hlavou a společně se mnou pozdravil slunce, bos jak se sluší, spojil ruce nad hlavou a s úklonou pozdravil ženu, která povila život.
Pak jen stál, na jedné noze a já jsem věděl, že hluboce přemýšlí a snaží se vidět věci budoucí, které jsem viděl já a osud tomu tak chtěl.
Osud, nitky propletené pod našima nohama a svázány s našimi životy.
Přešel ke mě, všiml jsem si, že nemá na sobě to co nosívají mágové, měl jen tričko a džíny, nejdůležitější amulety měl pověšeny na krku, jinak byl prost všech kouzel. Nebylo jich potřeba.
Přistoupil ke mě, klekl si na zem před plochý kámen na kterém jsem seděl a položil mi dlaň na čelo, pak na tváře a nakonec jeho dlaň zůstala položená na mém břiše, zavřel své mechové oči a něco si brumlal. Neznal jsem zaklínadla mrtvého jazyka, některé věci byly skryty i Vědomí.
Pak otevřel oči a k mému zděšení mechové panenky zmizely, bělmo jeho očí mne propalovalo skrz naskrz a pak se vrátily, jako slza vklouzly zpět na své místo a on kývl.
"Mé jméno je Levita, jsem bílý nekromant, mág mrtvých, ale to již zřejmě víš. Máš neobyčejný dar, vidět to co máš možnost vidět ty není dáno každému, je teď na tobě, abys našel svůj klid a smysl a odešel do světla." Mluvil klidně a dával důraz na každé slovo, abych mu dobře rozuměl.
"Já nemám jméno..." Řekl jsem, "mám poslání, bylo mi dáno vidět, abych mohl ochránit tebe, abys ty sám nepadl do rukou temna, abych já byl tím, kdo půjde po tvém boku do světla. To je důvod, proč jsem nepadl do stínů." Můj hlas byl tichý, šlapal jsem si na jazyk, ale on se zalkl z jiného důvodu. Byl mu vzat jeho okov osamění a nekonečného ticha.
Díval se na mě a já na něj, mé tělo schvácené od horečky přechozích dní a neschopné samo o sobě existovat, se dožadovalo pozornosti, ale já se zoufale chytal vědomí. Byl jsem sláb, mé nové žijící tělo, byla jen skořápka využívající tu trochu sil, kterou mi věnoval, když mne oživil. Usmál se a nechal mě sedět, bylo třeba postarat se o člověka.
Přinesl mi lahev s vodou a několik energetických sušenek, říkal, že rychlý cukr mi pomůže a nezatíží probouzející se organismus. Necítil jsem všechny prsty, stále jsem byl zkřehlý, ale Levita byl trpělivým ošetřovatelem.
Přinesl i jádrové mýdlo a lavor s teplou vodou, umyl mé tělo a vlasy, měl obavy, že neuschnou než mne znovu uloží a já se nachladím, prý není ještě jaro tak daleko, aby bylo zdravé takto usínat na vlhkém a mokrém. Ale neostříhal mě, nelpěl jsem na svém zevnějšku natolik, jako kdysi, takže by mi ztráta mých dlouhých plavých vlasů nevadila, ale on je pečlivě vysušil ručníkem. Přišlo mi v tom něco intimějšího než jen, jeho dobrota, jako by mne bral za bratra a přítele, místo jako další oživlou mrtvolu. Má slova v něm vyvolala něco jiného, než co v něm vyvolávali ti ostatní, kteří přicházeli a odcházeli, já měl přijít, ale neměl jsem odejít, mohl být takový jaký si přál být k ostatním, pozorný jako starší sourourozenec dotýkající se a chránící křehkého brášku.
Daroval mi svoje šaty, myslím, že měl oblečení poskrovnu, nebylo těžké si všimnout jak všechno co nosí je zvláštně načichlé přírodou, vytahané, ale přesto se k tomu choval s úctou. Byl jako zvláštně namíchaný bojovník s ženou ošetřující obydlí i těla. Dávalo mu to zvláštní auru jemnosti a ještěrčí houževnatosti, spolu s jedovými zoubky a rameny nesoucími těžká břemena, protože jeho znalosti a moc byly nepopiratelně obludné.
Nejraději pracoval v noci, to se projevilo na tom, že často vystřídal mě, ve své posteli. Nevěděl jsem co dělá, ale vždy, když jsem se já probouzel, všiml jsem si jeho jak sedí na druhé straně karavanu a pod očima má stíny. Zatímco já se cítil den ode dne silnějším a on po stejné době již z postele téměř nevylézal.
Z mého ošetřovatele se stal nemocný, který potřebuje mou pomoc, z toho co mi občas řekl, mi došlo, že jej stravuje strach. Stejně tak, jak mu má společnost ulevila, tak jej i vyděsila, protože si nebyl vědom toho, že by se měl bát nějakého nebezpečí, ale to že najednou mu nějaká nitka osudu přihrála ochránce, se zdálo naprosto příšernou novinou.
Byl vyděšený k smrti, abych řekl pravdu, míval zlé sny, jak blouznil z horeček. Po nocích uprostřed mladého jara, se nerozvážně nachladil.
Strach je mocný nepřítel nenechá vydechnout, nemůžete se před ním schovat jako před bestií, nebo mu utéci, musíte jen odolávat jeho útoku, nebo sami útočit a to je mnohdy nejtěžší věc na světě.
Sedl jsem si na kraj lůžka, nespal, držel si v rukou hrníček s čajem a všechna ta jeho moc a všechny mrtvé jazyky, které znal, všechny mocné amulety a stříbrné talismany, přívěsky a tajemné lektvary, které nosíval na krku, měl všechny na stole, všechna jeho moc byla najednou zostuzena rýmou, kašlem a horečkou. Byl člověk, křehký a silný zároveň, jako všichni lidé.
"Nemusíš mít strach, zasáhnu v pravý čas, nic z toho, co na tebe upletl osud se nestane, už teď se věci mění, jsem tu já a chráním tě, stvořilo mne srdce sžírané samotou a srdce zlomené zakázanou a neopětovanou láskou, miluji tě jako bratra, syna a přítele. Nedovolím, aby ti krokoli ubížil a znehodnotil tvou práci." Řekl jsem mu, naše role se otočily, tak přirozeně a nenásilně já pečoval o něj s naprostou důvěrou, kterou mi vložil, jako slepé kotě spící v nohách neznámého.
Kývl a usnul, klidným spánkem spravedlivých. Vzal jsem mu hrníček z rukou a zakryl holou potetovanou kůži, kterou bylo nutno zahřát.
Každý den jsem usínal vedle něj a těšil se z přítomnosti živé bytosti po mém boku, bylo zvláštní jak taková drobnost může být tak cenná.
Jeho pravidelný dech, studená kůže, která se dotýkala letmo mojí, tichý hlas, který říkal nesmyslné věty.
Nebylo v tom nic sexuálního, nic intimního, nic takového, nebyla to ani touha po tom vlastnit jeho tělo a už vůbec ne přízemní touha jeho tělo týrat.
Bylo mi příjemně po boku dýchající bytosti, po boku člověka, ne v samotě... ne v tichosti. Sám sobě je každý nejlepším soudcem, přesto přítomnosti jiné bytosti nám dává možnost nemuset si svůj trest nést sám, stejně jako naše výhry jsou poloviční, bez někoho s kým bychom je mohli sdílet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama