Já nemrtvý - 4.

12. května 2014 v 0:28 | Haku Collins |  Já nemrtvý
Daroval mi svoje šaty, myslím, že měl oblečení poskrovnu, nebylo těžké si všimnout jak všechno co nosí je zvláštně načichlé přírodou, vytahané, ale přesto se k tomu choval s úctou. Byl jako zvláštně namíchaný bojovník s ženou ošetřující obydlí i těla. Dávalo mu to zvláštní auru jemnosti a ještěrčí houževnatosti, spolu s jedovými zoubky a rameny nesoucími těžká břemena, protože jeho znalosti a moc byly nepopiratelně obludné.

Nejraději pracoval v noci, to se projevilo na tom, že často vystřídal mě, ve své posteli. Nevěděl jsem co dělá, ale vždy, když jsem se já probouzel, všiml jsem si jeho jak sedí na druhé straně karavanu a pod očima má stíny. Zatímco já se cítil den ode dne silnějším a on po stejné době již z postele téměř nevylézal.

Z mého ošetřovatele se stal nemocný, který potřebuje mou pomoc, z toho co mi občas řekl, mi došlo, že jej stravuje strach. Stejně tak, jak mu má společnost ulevila, tak jej i vyděsila, protože si nebyl vědom toho, že by se měl bát nějakého nebezpečí, ale to že najednou mu nějaká nitka osudu přihrála ochránce, se zdálo naprosto příšernou novinou.

Byl vyděšený k smrti, abych řekl pravdu, míval zlé sny, jak blouznil z horeček. Po nocích uprostřed mladého jara, se nerozvážně nachladil.

Strach je mocný nepřítel nenechá vydechnout, nemůžete se před ním schovat jako před bestií, nebo mu utéci, musíte jen odolávat jeho útoku, nebo sami útočit a to je mnohdy nejtěžší věc na světě.

Sedl jsem si na kraj lůžka, nespal, držel si v rukou hrníček s čajem a všechna ta jeho moc a všechny mrtvé jazyky, které znal, všechny mocné amulety a stříbrné talismany, přívěsky a tajemné lektvary, které nosíval na krku, měl všechny na stole, všechna jeho moc byla najednou zostuzena rýmou, kašlem a horečkou. Byl člověk, křehký a silný zároveň, jako všichni lidé.

"Nemusíš mít strach, zasáhnu v pravý čas, nic z toho, co na tebe upletl osud se nestane, už teď se věci mění, jsem tu já a chráním tě, stvořilo mne srdce sžírané samotou a srdce zlomené zakázanou a neopětovanou láskou, miluji tě jako bratra, syna a přítele. Nedovolím, aby ti krokoli ubížil a znehodnotil tvou práci." Řekl jsem mu, naše role se otočily, tak přirozeně a nenásilně já pečoval o něj s naprostou důvěrou, kterou mi vložil, jako slepé kotě spící v nohách neznámého.

Kývl a usnul, klidným spánkem spravedlivých. Vzal jsem mu hrníček z rukou a zakryl holou potetovanou kůži, kterou bylo nutno zahřát.

Každý den jsem usínal vedle něj a těšil se z přítomnosti živé bytosti po mém boku, bylo zvláštní jak taková drobnost může být tak cenná.
Jeho pravidelný dech, studená kůže, která se dotýkala letmo mojí, tichý hlas, který říkal nesmyslné věty.
Nebylo v tom nic sexuálního, nic intimního, nic takového, nebyla to ani touha po tom vlastnit jeho tělo a už vůbec ne přízemní touha jeho tělo týrat.
Bylo mi příjemně po boku dýchající bytosti, po boku člověka, ne v samotě... ne v tichosti. Sám sobě je každý nejlepším soudcem, přesto přítomnosti jiné bytosti nám dává možnost nemuset si svůj trest nést sám, stejně jako nše výhry jsou poloviční, bez někoho s kým bychom je mohli sdílet.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama