Já nemrtvý - 5.

14. května 2014 v 1:13 | Haku Collins |  Já nemrtvý
Jeho víčka se třepotala jako ve větru, jako motýlí křídla v lehkém vánku se jeho oči snažily zaostřit na jeden předmět. Nebyl toho schopen, několik hodin seděl v tureckém sedu u dýmajícího ohně a přestože byla stále zima, tak se jeho polonahé tělo potilo a vlasy mu spadaly přes slepé oči.

Nakláněl se jako stéblo trávy ve větru a ztěžka dýchal, cítil jsem jak mu jiskří ve vlasech, jak mu na konečcích prstů jemně přeskakují drobné jiskérky.
Jeho tvář brázdily černou hlinkou kreslené složité ornamenty a jeden ret měl natržený, jak se v tom svém rauši kousl, temná ktev mu kapala na krk a stékala mezi všemi těmi amulety.
Zvedl se, kolena měl pokrčená a jemně směřovala k sobě, hlava se mu nakláněla ze strany na stranu jako by byl jen loutkou v rukou někoho jiného, přistoupil ke mě, cítil jsem v ústech sucho a chloupky na zátylku se naježily, když tam stál.

Položil mi dlaně na ramena, byl tak studený, všechny moje klouby brněly jako by jimi proudila elektřina, bolely a já zalapal po dechu, trhal jsem plícemi vzduch v okolí a jako pes škube svou obětí, já sám jsem utrhoval ze vzduchu doušky pro své plíce.

Zpocené, tělo nasáklé drogou mi kleslo do náruče, ruce zaryté do mých ramen, šeptal svá mrtvá slova, s takovou naléhavostí, že jsem měl pocit, že ani nedýchá, děsil jsem se toho, že mu dojde dech a on se zapomene pro svůj úkol nadechnout. Cítil jsem jak mi z ran po jeho nehtech vyráží krev a stéká mi po pažích v tenkých pramíncích.
Položil mi čelo na rameno a opíral se o můj krk, stále šeptal, stále dokola opakoval všechna ta slova a pak na okamžik přestal, nadechl se, ale tomu vzduch po kterém se sápal se do jeho plic nechtělo, zhluboka jako když se probouzí utopenec ze svého podvodního zlého snu, lapal po dechu, jako by se topil, škubl tělem, chtěl se uvolnit z mého sevření, ale já jej nedržel, nemohl jsem mu pomoci, jeho sevření bylo příliš silné.

Ozval se hrom, ohlušující rána, chtěl jsem si přitisknout ruce na uši, ale on mi je špendlil podél těla, slyšel jsem jen táhlý pískot a sledoval jak vlhké listí a jehličí kolem nás krouží v náhlém poryvu větru, pak jsem si uvědomil, že křičí. Levita křičel, bolestí, nebo vzteky, tak nahlas a jeho hlas přeskakoval. Tak dlouho, jako by vůbec nepotřeboval dýchat, jako by z něj s tím křikem utíkal život, který se jej zoufale držel jen díky magii.

Něco mě praštilo do hrudi a vyrazilo mi to dech, Levita padl na záda k mým nohám a já se překotil z kamene, kde jsem seděl do mechu a kapradí. Kutálel jsem se a lapal po ztraceném majetku, lapal po korálcích mého roztrženého náhrdelníku, kterým byl můj vlastní dech, zoufale jsem z okolního vzduchu nasáklého třpytem statické elektřiny sbíral jednotlivé molekuly vzduchu a nasával je do plic a zdvihal klenbu hrudníku. Bolelo to, měl jsem pocit, že mě kopl kůň. Posadil jsem se a předklonil se, protože mi nedostatek vzduchu zatemnil oči.

V rukou jsem svíral vlastní chomáč plavých vlasů, na mojí hlavě se vytvořil účes podobný koňské hřívě, dlouhý pás vlasů uprostřed čela a komplikované znaky po pravé skráni až téměř k čelistnímu kloubu, pak pokračovaly přes krk až k prstům na pravé ruce. Cítil jsem je jako by byly vyřezané, ale necítil jsem tu bolest tak, jako bych ji cítil, když jsem ještě skutečně žil. Patřil jsem teď mezi navrácené mrtvé, ne mezi ty, kteří jen přestupují na jiný vlak, byl mi navrácen plnohodnotný status živého, ale znovu se napojila nit mého osudu, která byla utržena a očekávala přechod do nicoty a svobody. Byla napojena a nyní jsem byl tím, který mohl spáchat zlo a být degradován, byl jsem nadále čistý, nepopsaný papír, který někdo znovu rozložil, aby byl připraven na něj psát mé hříchy.

Znovu jsem získal právo mít jméno.
Být ochráncem po boku nekromanta.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama