Já nemrtvý - 6.

14. května 2014 v 1:19 | Haku Collins |  Já nemrtvý

Vyskočil jsem na nohy a hledal Levitu.
Čekal jsem promodralou tvář a rozpraskané rty, mrtvý pohled, ale místo toho jsem spatřil řadu jeho zubů v širokém úsměvu, oči měl živé a téměř jiskřily, vlasy měl slepené potem a ležel na zemi s nohama zkroucenýma v nepřirozených úhlech.
Chichotal se, když droga pomalu ustupovala a on naprosto vyčerpaný, jen ležel na zemi a nepřestával se smát, zíral do korun stromů a lesem se rozléhal jeho smích, stále a stále dokola se smál nevyřčenému vtipu, jako opakující se vinylová deska.

Téměř chlapecké tělo, bez ochlupení leželo předemnou a s tou zvláštní důvěrou, kterou vemne vložil, že se o něj postarám, až to náročné kouzlo pomine, jsem jej popadl za zápěstí a vytáhl jej do stoje, téměř okamžitě se jeho tělo zvlnilo, vláčné jako tělíčko hadrové panenky, ale zachytil jsem jeho paži a přehodil si ji kolem krku, než se stihl znovu uložit do vlhkého jehličí. Chichotal se a opíral se o mě, sem tam se na jeho těle krom hlíny a černých znaků objevila i zaschlá krev, po okrajích zřernalé bordové fleky na krku a na rukou.

Zbytek dne jsem pak strávil tím, že jsem mu střídavě držel vlasy, když zvracel za karavanem do kapradí a že jsem ho nutil, alespoň něco sníst a vypít, i když to okamžitě zase vyzvrátil. Byl jsem celý nesvůj z toho jak se pořád jen smál a nešlo jej nijak uklidnit, odmítal spát, odmítal sedět, jenom se smál, opřený o stěnu a mumlal si pro sebe. Nemohl jsem mu dát žádný prášek, z těch co jsem našel na spaní, protože by v reakci na drogu, mohl být snad ještě horší, nemohl jsem nic, jen sedět a jako matka na něj starostlivě hledět.

Z toho co mi zbylo z vlasů, se pokusil udělat dredy, na několik hodin jsem jej tím nechal zaměstnat, byl jsem rád, že sedí a soustředí se na jednu věc, doufal jsem, že jej ta činnost natolik unaví, že se mi opře o záda a usne. Nestalo se tak.
Chtěl udělat dready i na svojí hlavě, on sám měl vlasy zvlněné jako samet, po ramena, temně hnědé, v tlustých pramenech stažené za ušima, ale přišel na to, že když do nich zajede háčkem a začne motat uzlíčky, že jej to příliš bolí.

"Někdo mě topil, cítil jsem jejich ruce, jak mne stahují pod vodu..." Řekl, když hledal své tajné zásoby čokolády, někde pod starodávnými knihami vázanými v lidské kůži, vyházel téměř všechny ty děsivé propriety z té jediné skříně co v karavanu byla. "Jsem na tom takhle, protože jsem se musel bránit... nemohl jsem se nadechnout, tam dole v temnotě, drželi mě pod hladinou, jako by jim nezáleželo na tom, co se mnou bude, když zemřu tam, někdo nechce abys tu byl..."
Promluvil, po několika desítkách hodin zmateného pendlování, motání se a chichotání. Nabídl mi pár okének z jedné hořké čokolády a celé tři tabulky snědl sám, zapil je několika doušky vody a usnul opřený napůl o stěnu, napůl o mě.

Tehdy jsem pochopil, že nepřátelé, kteří mu chtějí ublížit, jsou z jeho vlastních řad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama