Já nemrtvý - 7.

15. května 2014 v 1:37 | Haku Collins |  Já nemrtvý
(Tumblr se mě kvůli nekromantovi, zeptalo, jestli náhodou nechci spáchat sebevraždu a jestli jsem v pořáku. Docela mě to rozhodilo.)


Držel jsem jeho ramena a s hlavou nakloněnou nazad, jako bych se chtěl zhluboka nadechnout a nasát ten vražedný vzduch do plic, jsem s kamenným výrazem ve tváři držel jeho hlavu pod vodou.
Levita byl nižší než já, byl houževnatý a stejné bylo i jeho tělo a jeho svaly, pevné, šlachovité tělo se svaly vyrýsovanými kvůli funkčnosti a pohyblivosti, né kvůli samotné hrubé síle, nebo nárustu svalové hmoty.
S rukama spoutanýma za zády mi jeho ruce, nedokázaly ublížit a to bylo to na co by se jako na první spoléhal a já to věděl, držel jsem ho za vlasy a sledoval jak ve vodě víří jeho vlasy a bublinky vzduchu, který mu unikal z plic. Škubal sebou jako kus masa, jako by ani nebyl člověkem, ale jenom beztvarou hroudou buněk. Pak přestal, napjaté kosti se uvolnily a svaly, které je obtékaly se z napjatých strun, změnily v měkké péřové polštáře. Vlasy se mu rozprostřely po hladině.
Ztratil vědomí, za dalších dvacet vteřin se jeho mozek začne rozpadat a po čtyřech minutách bez kyslíku mu nebude pomoci. A jeho tělo právě přestalo bojovat a samo sebe, prohlásilo za mrtvé.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že spím.
Posadil jsem se a do očí mne udeřil štiplavý dým kouře, ztěžka se mi dýchalo, cítil jsem se jako vrah, jako bych skutečně zabil, chtělo se mi zvracet, chtělo se mi utíkat, dokud by moje nohy nebyly jen pahýly krve a já nepadl vyčerpaný k zemi. Chtělo se mi brečet a zoufale křičet.

Otočil jsem hlavu, jako panenka v hororových filmech, abych se přesvědčil o tom, že můj svěřenec je v pořádku.

Nebyl.
Vypadal jako panenka s údy rozhozenými v trávě a svýma očima bez duhovek na mě hleděl, z úst mu utíkal pramínek čiré vody. Jeho vlasy byly jako tekuté hedvábí, mokré a rozložené po trávě. Vyrhl jsem se k němu a praštil jej do hrudi, zaklonil jsem mu hlavu a veškerou silou se mu opřel do míst, kde byla spojová chrupavka mezi jeho žebry.
Počítal jsem, simuloval tlukot srdce, než jsem si všiml, že by rádo tlouklo i samo. Cítil jsem jej ve vlastní hrudi a s každým stlačením jsem cítil tlak i na své vlastní hrudi, velmi bolestivý.

Naklonil jsem se k jeho obličeji a zacpal mu nos, vdechl jsem mu do úst vzduch. Jeho tělo se napjalo, ucukl jsem ve chvíli kdy se vymrštil a začal kašlat.

Otočil se na kolena, položil si čelo na jehličí a zoufale kašlal, několikráte jsem jej praštil přes záda. Pak jen ztěžka oddechoval, lapal po dechu v panické hrůze dýchal jako raněná laň.
Bál jsem se jej dotknout, co když mne obviní z toho co se stalo, musel být v šoku, třásl se, nemohl uklidnit dech, jako by se bál, že mu dojde a zase nebude moci dýchat.
Jemně jsem mu položil ruku na rameno, ani se na mě nepodíval a natáhl ruce, aby si mě přitáhl k sobě, věděl, že jsem to neudělal, držel jsem jej a opatrně jsem si sundal mikinu, abych mu ji přehodil přes ramena. Tričko měl mokré a vlasy zrovna tak a sýpal mi do ucha.

"Chtěj mě zabít..." Řekl, hlas měl vykřičený a ochraptělý, téměř nemohl mluvit. "Musím vědět proč," zvedl se a zamířil k autu, sedl si dovnitř a pak jen čekal, až otevřu dveře a vyvleču ho ven. Posadil jsem jej do karavanu a uvařil mu obrovský šálek čaje, donutil jsem ho sníst zbytek té čokolády, byl bych rád, kdyby si odpočinul, ale nemohl jsem ho nutit spát, zvlášť poté, jak jsme oba ve spánku zranitelní.

Nakonec mne dotáhl k autu on, naházel věci, které jsme zvládli vytahat před karavan dovnitř a se zválštně vzteklýma očima sedl za volant. Řídil příšerně, seděl v autě a levou ruku měl z okýnka. Každý den měl na tváři jiné oramenty, takže jsme ve výsledku oba vypadali jako vyvrženci nějaké šílené hudební skupiny, já s mohutným dredatým čírem na hlavě tetováním od hlavy až po konečky prstů na ruce, ve vytahaném tričku a polorozpadlých botách. Levita s mokrými vlasy, několikadenním strništěm na bradě a pomalovaným obličejem, těma výraznýma očima, které v šeru netmavly, ale stávaly se snad ještě světlejšími a spíš zářily. Ve vybledlých černých věcech a mikině kterou jsem mu vytáhl, takže mu plandala na rukou.

Jeli jsme několik hodin a já v tom starým bordovým pasatu málem umřel, seděl jsem s kolenama u sebe a zíral z okýnka, abych se nemusel dívat před sebe a vidět Levitův naprosto příšerný styl řízení.
Divil jsem, že ještě nějakým způsobem funguje i to auto, protože muselo být od toho blázna totálně zhvízdané.

"Měl jsem rád auta," došlo mi, když jsem po několika hodinách našel ztracený dech.
Mlčel několik minut, pak zavřel okýnko, které způsobovalo v autě nechtěné hučení větru.
"Vlastně jsme si docela podobní," prohlásil.
"Oba jsme nějak špatně umřeli." Povzdechl si, když jsme projížděli městem. "Víš většina z nás, tak si pamatuje všechno ze svýho života, protože jsou mrtví několik vteřin, není to ani dost dlouho na to, aby jim přestalo tlouci srdce. Probudí se a jsou z nich mocní mágové schopní všeho, nemají zábrany, nic jim nebrání, jejich smlouvy jsou neprůstřelné, mohou jedinou myšlenkou zabít celou armádu a pak je nechat povstat. Naproti tomu, já jsem byl mrtvý pár minut, zapomněl jsem celý svůj život, nepoznával jsem nikoho, kdo se nademnou skláněl když jsem se probudil. Víš nekromanti jsou strašně pověrčiví, věří, že když se tohle stane, protože se to při zpackaným rituálu stává, znamená to, že dotyčný je vyvolený, ale rodina je zostuzena, protože jim najednou nepatří a padá vina na jejich hlavu. Najednou nikomu a nikam nepatří, je to jako když ta osoba umře. Vystrojí se mu pohřeb a všechno. Bílí jsou taky mocní, ale v něčem jiným, mají smlouvu na něco jinýho, ale jsou víceméně k ničemu. Byl jsem rád, když sem vypadnul, jako když se probudíš a z neexistujícího jsi najednou někdo, máš tělo, ruce, oči, vzpomínky na věci, které si nepamatuješ že ses učil, ale umíš je, ale ničí tvář ti není podobná, přitom oni tě znají. Najednou je ti dvacet a jsi jako dítě, nevíš co je tvoje oblíbený jídlo, koho jsi měl rád... všechno zmizí a máš v hlavě jen prázdno." Zabočil k obchoďáku a nechal tam auto. "Pojď, pak pojedeme přes noc, nechci už nikde stavět." Vytáhl z kufru tašku narvanou penězi, vzal si pár bankovek.

Levita vždy za každé okolnosti působil jako jemný tvrďák. Vlekl mě za sebou, až dovnitř.
"V bílý vypadám ještě víc jako mrtvola," vrčel si pro sebe, když na sebe vrstvil oblečení. Bílé kalhoty, košili s dlouhým rukávem, bílou mikinu s kapucou, bílé spodní prádlo a zakončil to čistě bílými teniskami.
Mně navrhl ať si vyberu co chci, tak jsem si něco vzal také.

Bylo mi ho líto, byl příšerně naštvaný a celou dobu co rázoval po obchodě jsem si všiml, že se mu třesou ruce. Jako dítě, které někdo pleskl přes ruce a ono neví proč, tak mhouří oči a chce odpovědi, chce je i za cenu toho, že možná bude bito. Nelíbilo se mi s jakou lehkostí a takovou, nezúčastněností mi popsal svůj osud, ani jak jednoduše to nepovažoval za svůj život, nebo se k tomu nějak citově neznal. Byl víc člověkem, než si dokázal připustit, nebyl nekromantem, protože si to přál, ale probudil se jako dospělé nemluvně a byl nucen dělat něco, u čeho nevěděl, co jej k tomu vede. Jako by mi předčítal béčkovou povídku na internetu a i to tak formuloval, jako něco čemu by normální lidé nevěřili.

Ale já mu věřil a cítil jsem z toho, tu zúčastněnost, tu hlubokou jizvu v jeho nitru, protože jsem vzešel z něj. Já se neprobudil do nicoty, která by měla dávat smysl, ale nedává. Já se probudil do světa, jen proto, abych zase odešel, to že jsem se rozhodl zůstat, byla má svobodná vůle.

Mělo mi dojít dřív, že je mladší než na kolik vypadá, že potřebuje oporu silnějšího rázu, že vlastně skutečně, nikoho nemá. Byl jsem hlupák.

Našel jsem jej, chvíli se na něj díval a pak jej objal, jako dítě, jako rodič pečuje o svého potomka, já se snažil utěšit svého malého svěřenec.
Přijal mou oporu ostýchavě, ale sklonil hlavu a nechal kolem sebe obtočit paže.
"Jsi v bezpečí, nemusíš na sebe být tak tvrdý, málem jsi dneska umřel, koupíš si něco k jídlu a odpočineš si, budu u tebe sedět, aby se ti něco nestalo. Nemusíš se ničeho bát Levi, já jsem tady s tebou, nejsi na všechno sám."
Řekl jsem mu, co jsem si myslel, tolik moc jsem chtěl, aby to byla pravda, ale muselo i jemu být jasné, že je to jen zbožné přání.

Nakoupili jsme, dovlekl jsem jej do karavanu, usnul téměř okamžitě, jak si lehnul, seděl jsem vedle něj a držel jej za ruku. Připadal jsem si zvláštně nepatřičně, když jsem držel za ruku spícího muže.
Mohlo mu být kolem pětadvaceti let, já sám netuším kolik bylo mě, mohl jsem být i mladší i starší, ale nezáleželo na tom.
Nezáleželo na tom, že jsme byli dva muži, nebo kdybychom byli stařec a mladík, nebo chlapec a žena, nebo dvě děti, byli jsme duše, které potřebují jedna druhou.

Kdybych já měl někoho, kdo by držel za ruku mě, když jsem umíral.
Mohl jsem také dál být stínem, uprostřed hromady odpadků, stínem, kteří nepatří nikam a nikdy nespočinou. Kdyby nepřišel už jenom to byl důvod proč jsem jej zbožňoval, protože existoval, protože přišel, protože to nevzdal, protože dělal to co dělal a já byl ochotný s ním tohle sdílet. Protože mi byl jeho život tak vzácný, o něco tak krásného a laskavého, o někoho kdo je schopen takové lásky k něčemu takovému jako je stín, aby jej vytáhl z nicoty, to je něco co nesmí být ztraceno. Nesmí být ztracen, nesmí být zlomen, nesmí o něj svět přijít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama