Já nemrtvý - 8.

15. května 2014 v 1:55 | Haku Collins |  Já nemrtvý
(Nepovedl se mi dostatečně konec, který bych považoval za dostatečně dechvyrážející... mrzí mě to.)

Když jsme dojeli k tomu zvláštnímu místu, bylo to asi dva kilometry od toho místa kam jsme směřovali, vedla k tomu betonová cesta, ale zdálo se to jako místo nějakého festivalu zvláštní hudby. Nekromanti neměli nějaký vyhraněný způsob oblékání. Byli to lidé velmi odlišného vzezření a každý byl jiný, tolik odlišní jako může být někdo jako nekromant od lidí, pochopil jsem, že není žádané, abych se jakkoli vyjadřoval, nebo mluvil. Zahlédl jsem pár duší, kteří byli podobni mě. Ostré pohledy a na tváři tytéž znaky, které zdobily mé tělo. Vždy jsme na sebe pohlédli, jako bychom se přes záplavu barevného mraveniště nemohli přehlédnout, zabodli jsme pohledy jeden do druhého, pokývli hlavou a pak se věnovali svému. V tomto tichém rituálu se potýkal i Levita, ten však nevyhledával v moři žádné známé tváře, protože tam pro něj nebyly.

Jeho bílé šaty vzbudily možná trochu tázavých pohledů a možná trochu rozruchu, ale prošli jsme tábořištěm, barev a vůní, magie a smrti.

Šli jsme do mírného kopce, do zákrutů cesty a míjeli různé skupiny. Došli jsme k hradnímu komplexu, vpustili nás dovnitř.

Levita mne usadil v nějaké místnosti a sám se vydal pryč, k tomu modrému přívěsku co jsem měl na krku, mi přivěsil ještě jeden. Malou křišťálovou lebku a odešel.

Trvalo mi asi dvacet minut, než mi došlo, jaké obludné chyby jsem se to dopustil. To měkké slunce, které dopadalo na kamené stěny, jsem přeci už jednou viděl. Rozběhl jsem se k ěm obrovským dveřím, za kterými zmizel muž v bílém oblečení.

Vrazil jsem dovnitř a vletěl mezi skupinu lidí.
Viděl jsem něco, tak nepopsatelně zlého, pro tu chvíli a pro to všechno co jsem věděl. Jsem byl součástí něčeho horšího než mohla být vražda.

Jednu dlouhou vteřinu jsem sledoval, jak nějaký muž, velmi starý muž s šedivými vousy s rukou vraženou hluboko do Levitových kalhot, plení jeho ústa svými nechutnými mrtvolně promodralými rty, zatímco dva z jeho pomocníků drží jeho ruce.
Ucítil jsem ostrou bolest na temeni hlavy a všechno zčernalo.

Probraly mne zelené oči, byly přesně takové jaké jsem si je pamatoval, ale nepatřily Levitovi. Ten někdo mne zvedl, společně s dalšími páry rukou na nohy. Nechápal jsem co se děje, kdo jsou, nebo co dělají a kde jsem vůbec já. Držel jsem si paži křížem přes hrudník a odmítal se probrat z nevědomí. Stál jsem na tom kameném podloží a moje nohy si dělaly co si zachtěly, chvíli stály a chvíli zase ne, někdo mne držel, něčí ruce mne nutily zůstat stát a snažili se mne probrat z letargie.

A pak jsem to spatřil.
Selhal jsem, Levita seděl na zemi, téměř nahý, jen v košili a ruce měl přitisknuté na obličeji. Kolem panovalo takové těžké ticho, až se mi z toho svíralo srdce.

Smlouva s démony a temnotou byla tím odporným aktem zneuctěna a Levita propadl peklu.

Zvedl jsem se, byl jsem jediný, komu v téhle místnosti, alespoň někdy věřil, cítil jsem jak mi z rány na hlavě teče krev, přes obličej a přes ramena, ale nikoho to nezajímalo, především mě.
Klekl jsem si k němu.

"Levito," dotkl jsem se jeho paže a pak mi to došlo. Cítil jsem jak mi Vědomí proudí skrz pokožku až do hlavy, jak mi ukazuje věci, které byly skryty, jak mi ukazuje, že nic není ztraceno. Já byl jen poslem.
"Levito, dnes ráno jsi zemřel, tvá smlouva shořela, dokud se neupíšeš jiné, jsi svobodný. To co ti udělal, nic neznamená, teď jsi svobodný Levito." Řekl jsem klidně a tiše, věděl jsem že můj hlas pozná.
Lidé v místnosti, ti jejihž přítomnost jsem nechápal a nerozuměl jsem jí, mlčeli, ale přestali kolem sebe šířit tu pohřební auru.

Hledal jsem očima toho muže, toho člověka, co dokázal ublížit nevinnému a dokázal mladému člověku provést něco tak odporného a pošpinit jeho slib čistoty a poslat jej peklu vstříc, našel jsem jej v koutu místnosti a zamířil k němu, viděl jsem rudě. Jako bych cítil jeho ruce na sobě i já, ublížil mému bratru, synu, příteli, mému svěřenci. Cítil jsem všechen ten hněv, jak se mi valí do hlavy, rozběhl jsem se a skočil na něj, chytil jsem jej za oděv a po první ráně pěstí do jeho obličeje jsem sám ucítil bolest, která mi rukou proudila až do hlavy.
Každá rána, která dopadla na jeho tvář, dopadla i na mou, brzy jsem měl nalomený nos a oteklou tvář, necítil jsem ruce a jeho vlastní tvář, byla od krve a promodralá, stejně jako já měl nalomený nos. Snažil se mi bránit v mém počínání, ale klečel jsem mu na hrudi. Oba jsme čekali, až se odhodlá k tomu proti mne použít kouzlo, nebo než já se unavím, protože
nikdo v místnosti se neměl k tomu proti mé hrubé síle zasáhnout.

Vykřikl jsem, když se rozhodl proti mně použíš svou moc, rukou mi projel elektrický proud, rozechvěl moje kosti a klouby, umrtvil moje nervová spojení bolestivou agonií, stáhl jsem se, skulil se z něj a držel si poraněnou paži.
Tenkými linkami ledových očí na mě shlížel, když se zvedal na nohy a hodlal využít své nově nabité nádvlády nad útočníkem, kterým jsem v jeho očích byl já.
Začal jsem se smát, štěkal jsem smíchy.

"Nad tvou hlavou se vznáší oprátka," přivinul jsem svou ochromenou paži, která se mi v rukou třásla podrásaná ledovým ostřím uvnitř mých nervů. "Sáhl jsi na nevinného, sáhl jsi na někoho kdo měl zůstat čistý, sáhl jsi na něj svými špinavými prackami, na muže, na chlapce, měl bych ti ho užíznout a nacpat ti ho do chřtánu, ale vím, že peklo to udělá za mě. Protože oni ví, že se ti to líbilo, oni ví jak moc se ti to líbilo."
Smích mi bublal v hrudi a byl tišen jen bolestí, která mi barvila okraje zorného pole do černa.
Sehnul se ke mě a chytil mě za vlasy, za tlusté prameny spletených dredů a přitáhl si mě k obličeji. Vysmíval jsem se mu do očí a zuby jsem měl od krve, která mi tekla všude po obličeji.

"Hloupá bezvýznamná mrtvolo, odejdi kam patříš... " Ramena se mi, ale přesto cukala smíchy. Věděl jsem, že bude za své činy potrestán a že Levita, odejde do světla, i když jsem nesplnil co jsem slíbil mladému muži s mechovýma očima, zůstane čistý i po zbytek svých dní a odejde do světla. Já tam na něj počkám.

Jako králík, kterého někdo drží za ušiska ve vzduchu, jsem čekal na svůj úděl, čekal sem na smrt, na mou starou známou, která posledně prošla kolem, ale nezastavila se na kus řeči.
Nebylo mi, ani tentokráte dáno odejít.
V chrámu mrtvých zemřel můj trýznitel.

Pohlédl jsem na lidi okolo, znal jsem ty oči, všichni tam, ta desítka lidí, měli stejné mechové oči. Patřili k Levitovi, přestože on je neznal, přišli jej chránit, protože věděli co se děje. Přišli ve chvíli kdy já klesl k zemi pod omračujícím úderem zezadu.

Odebral jsem se do temnot spánku, přišlo mi to jako můj poslední skon, někomu je dáno, zemřít jednou, na někoho čekala smrt dvakrát. Takhle zemřít by byl jen o něco méně ponižující způsob než být kvůli deseti milionům, mého otce rozřezán na kusy a zabalen do igelitu, zemřel bych pár okamžiků po té co jsem selhal na své misi ochránit jednoho výjimečného člověka.
Bylo mi dáno nebýt hrdinou.

Probudil jsem se a zíral dlouhé minuty na celtu stanu, než mi došlo, kde jsem. Vedle mě ve stanu spalo dalších několik lidí. Bylo mi mdlo. Měl jsem takový strach, co bude dál, protože jsem se nemohl téměř hnout, jak mne bolelo celé tělo. Nemohl jsem se vydat osudu vstříc sám.

Selhal jsem ve svém jediném úkolu, přestože jsem neselhal úplně, všechno co jsem Levitovi nasliboval se nějak rozplynulo, když jsem si zapomněl hlídat záda a někdo mě přetáhl dřevěným trámem.
Jen jsem se schoulil do klubka a chtěl se rozplynout v prach.
Přišel o mě pečovat, o zrádce a zbabělce, za zarytého mlčení mi rozvázal mi obvaz na hlavě, ošetřil něčím co pronikavě páchlo a zase pečlivě zašněroval do obvazů, vyměnil mi buničinový polštářek na nose a zkonroloval citlivou paži. Donutil mě se najíst a pak mě objal, protože já byl teď ten zraněný a opuštěný.
Držel jsem jej kolem hubeného trupu a omlouval se. Prosil za odpuštění, které mi nemohlo být dáno.
"Nebyla to tvoje chyba, sám jsem byl hlupák." Řekl a já jsem jej poplácal po rameni.

"Xavier," kývl a já na něj chvíli zamyšleně hleděl. "Budeš potřebovat jméno, každý velký muž potřebuje jméno."
"Dobře." Souhlasil jsem.

Tu noc Levita podepsal novou smlouvu a vydali jsme se na cestu, za záchranou dalších duší ztracených ve stínech.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gaz Gaz | 18. května 2014 v 12:06 | Reagovat

Konec je hnusný slovo. Nelíbí se mi. (To slovo, ne ten konec. Konec byl fajn a nemá tě co mrzet.)
Zajímalo by mě, co se stalo dál, ale to už asi necháš na mojí zdecimovaný fantazii. Nebo tě někdy donutím sepsat epilog, tohle by si ho určitě zasloužilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama